LOVE YOU/LEAVE ME

Život má smysl. I když se to občas nezdá a i samotné bytí naživu bolí. Je tam. Někde hluboko v nás, tiše udává směr našeho snažení. Jednou z mnoha cest, jak ho malinko poodkrýt, je alkohol. Už možná trochu chápu, proč tolik umělců hledalo inspiraci právě v něm. Možná i proč se pár z nich zabilo. Ty chvíle, kdy člověk neřeší co bylo a bude, když se život mění jen na to, co je teď. A právě tehdy se objeví to něco. Že by chtěl, aby teď vedle něj byla ta jistá osoba, nebo aby už vypadl z tohodle nudného města a začal žít život svých snů, popřípadě aby nastal světový mír... a pak přichází ta horší část, resp. jí tím otevřeme dveře. Uvědomíme si totiž, že to něco není možné získat, ať chceme sebevíc, ať žijeme sebelepší život, ať už máme tisíce přátel na facebooku nebo ne... a s tím už se musíme poprat sami. Naučit se s tím žít. Nebo zemřít.

_

 Když si člověk jen tak odpoledne po škole sedí doma, za oknem je jeden z prvních jarních dnů, všude kolem poletují ptáci a po ulicích se v láskyplném obětí potulují páry, tak mně to nedá a musím přemýšlet nad tím, co je momentálně smyslem mého života... Na první pohled by měla být otázka vyřešena během pár sekund... ONA. Na druhou stranu, proč jsem tedy teď doma, zatahuji závěsy, odřezávám to jaro venku a zatemnělým pokojem proplouvá Something I can never have v doprovodu Hurt a This will make you love again? Proč je tak snadné najít na všem ty špatné věci, přičemž ty dobré vyplouvají na povrch až potom, co je ztratíme? Nejsem si tak úplně jistý, do jaké míry je tohle všechno způsobeno mnou... zdali vůbec... ale pořád je lepší doufat, že je vlastně vše fajn a já to jen zveličuju, než aby bylo vše špatně a já už s tím nemohl nic udělat...