Vracím se na místa, kam jsem se nikdy vracet nechtěl. Protože už sám moc dobře vím, jak to pak se mnou dopadá a cesta zpět vždycky stojí až moc sil. Je čas na další depku. Hrozně moc by mě zajímalo, co je spouštěč. Fotka? Vzpomínka? Písnička? Každopádně jakmile se to rozjede, už to nedokážu zastavit. Ba naopak. Živim to. Libuju si v tom černym dehtu melancholie, kterej mě pohlcuje, plní mi plíce i mozek, dokud nechci sám vypadnout. Nebo umřít.
You're gone and I gotta stay high
All the time
To keep you off my mind
Aspoň jsem zjistil, že krom toho, že nedokážu najít spouštěče, ačkoli tady určitě jsou a teoreticky se od nich můžu jednoduše odstříhnout (ale nechci?) ani sám nevím, co je příčina. Jádro problému. Respektive dokážu určit jen fragmenty. Samota, frustrace světem, skepse nad vším, rezignování. Ale bojím se toho, že je za tím něco víc. Smutek. Hanba. Vzpomínky nejen na posledních pár měsíců, ale i na předešlý čtyři roky. Pokud tomu tak je a já toho sám lituju, někde hluboko uvnitř a skrytě, tak se asi můžu těšit na to, že to jen tak nezmizí.
Spend my days locked in a haze
Trying to forget you babe
I fall back down
Chtěl jsem víc, nemám nic. Občas najdu dost sil o zoufalou snahu se z toho dostat. Utéct. Ale výsledky jsou více než žalostné a já ztrácím naději a oddávám se osudu, ve kterej sám nevěřim. Čim dál tim častěji. Když nežiju pro současnost odprostěnou od minulosti a budoucnosti, tak se zdržuju u dna. Dobrovolně. Dokud mi nedojde kyslík.
I gotta stay high all my life
To forget I'm missing you
Příště snad o něčem trochu víc zábavnym, pozitivnim. Jenom jsem to teď potřeboval dostat ze sebe, pak to třeba rychlejš přejde. Není totiž nic děsivějšího, než bejt sám se svou hlavou.
Možná bych měl začít akceptovat možnost, že to prostě samo nepřejde a já budu muset zaujmout o dost aktivnější přístup. Jenom se bojím těch důsledků.
Žádné komentáře:
Okomentovat