Pravidla jsou zde kvůli tomu, aby byla porušena. Protože nic není tak flexibilní a nevyzpytatelné jako lidská mysl. Klíčem přeci není žít pro minulost a budoucnost, ale žít. Žít teď. Minulost v sobě skrývá jen melancholii dob dávno ztracených a budoucnost falešnou motivaci a nesplnitelné cíle. Přítomnost nelže, nemůže lhát. Je taková, jakou ji chceme. A ať je sebevíc skvělá nebo drásá tělo i duši tím nejhorším způsobem, vždy je tu čas. Čas jako jediná jistota. Protože i když je vše popřeno, tak čas vždy plyne. A nikdy se nezastaví. Je to útěcha v dobách temna a strašák v dobách štěstí.
Proto žiju teď pro teď. Nemá cenu plánovat a řešit. Nemá cenu vzpomínat a myslet. Jenom užívat momentu, nikdy se přeci nemůže opakovat. Všechno na světě je hodné zavržení i milování, jde jen o úhel pohledu. A všechno jednou odnese čas a nebude mít smysl se tím zaobírat. Naše životy žité v přítomnosti tedy nemůžou mít nikdy důsledky, stejně tak nemůžou mít nikdy příčiny. Jsou to prostě jen životy. Je to prostě jen svět. Odpoutaný od kdysi a tam a fascinovaný tady a teď je mnohem zajímavější. Ovlivnitelný. Můj.
Nicméně jsou tu jisté hranice. Neodstranitelné i lehce překonatelné. Ty největší jsou v uvažování a myšlení. Ačkoli můžu tvrdit, že je vše sebevíc relativní, proměnné, neuchopitelné a měnné, tak vždy uvažujeme v určitých mantinelech. Jazyk je jedním z nich. Sobectví a pud sebezáchovy další. Způsob, jakým vnímáme svět, jak o něm mluvíme a smýšlíme. Pak jsou tu hranice, které překračuji snadno a rychle. Sliby zásadně neporušuji, pokud je nedám jen sám sobě. Ačkoli se snažím být disciplovaný směrem ven, směrem dovnitř nejsem.
Co z nás zbude bez pravidel a hranic? Nic, jenom naše životy. Stojí za to žít. Nestojí za to být pamatovány.
Žádné komentáře:
Okomentovat