R E S E T

Přejít ze světla do tmy jde tak jednoduše. Jde jen o to najít cestu. Pochopit sám sebe. Žádná vlastnost, žádná emoce nemůže být nikdy negativní, pokud se využije správně. Ani černá tak nemůže být černou a bílá bílou. Žijeme jen v odstínech šedi. Ve štěstí hledat štěstí a v neštěstí motivaci. A čím větší motivace, tím lépe. Motivací jsem nasbíral až moc. Teď se blíží čas sklizně. Reset.

To, co je podle mě tím pravým aspektem dospívání, je moudrost. Pochopení. Sebe sama. Místa ve světě. Ve světě, kterej stejně z valný většiny existuje jen v našich hlavách. A zde se skrývá paradox. Člověk může dospět tak, že si uvědomí svoji dětinskost. Svoje chlapečkovství. A odmítne se ho vzdát. Protože plní svůj účel. Protože má smysl v realitě beze smyslu.

Dospívání jsou rány. Ubližujeme a necháváme si ubližovat. Ze vzpomínek krystalizuje moudrost. Nejen pochopení sebe sama, ale i akceptace okolí. Každý tíhne po svém kousku štěstí svým způsobem.  A to je nutno akceptovat, nikoli se nad někoho povyšovat. Život smysl nemá, smysl je vložený lidskou myslí, protože žít beze smyslu je pro nás nepředstavitelné. Žít a nechat žít.

Co tedy teď? Doufám, že jsem něco málo moudrosti posbíral. Z chyb se člověk učí. Stejně tak z bolesti. A učení se není přeci nikdy ke škodě.

When young blood escepes

Něco z toho, co jsem se naučil na sociologii, je to, že první tři věty rozhodují o tom, jestli lidi budou číst článek dál nebo ne. Proto dopředu říkám, že vše zde uvedené bude pravda a nic víc.

Prošel jsem za poslední hodinu skoro celou Plzeň (Lochotín - Slovany) a měl dost času přemýšlet. Nad tím, co se událo, co se děje a co se bude dít. Začnu odzadu. Odjedu do Berlína. Na měsíc. Už brzo. A doufám, že to bude jedná velká party. Nebo stres. To už je jedno. Hlavně něco, co mě vystřelí ze stereotypů. Donutí mě myslet jinak. Pak škola, bakalářka, další stres. Pohoda.

Každopádně teď je to nahoru dolů. Chvilky klidu, kdy si věřím na to, že zdolám celej svět a získám to, co chci. A chvilky toho, kdy jsem na dně a říkám si, že už nic nemá cenu. Zrovna pár hodin dozadu jsem si řikal, že tu holku fakt zvládnu. Nevyšlo to (proto Lochotín) a já se zlomil.

Veškerá motivace je Petra (a dovolím si to říct na plnou hubu, protože to Petra stejně nečte - Blogger má super featury, jak zjistit stát, ze kterýho státu si lidi blog prohlížej, ha!). Hubnu, běhám, hledám nový holky, čtu Nietzscheho, snažím se žít, snažím se dospět. Ačkoli nemám. To je to, co mě motivuje. To, že nemám. To, že se nemám snažit. Že už ji nikdy nezískám zpět. To je to největší lákadlo světa.

A ačkoli pořád očekávám od světa něco víc, proto jsem se dnes zlomil, nedá mi to nepochybovat, Co když je něco špatně? Co když je všechno špatně? A co když ne? Co když jsem navždy odsouzen milovat první holku, co mi neřekne ne. A pak ji dřív nebo pozdějš nechat kvůli jiný, hezčí, protože s tou poslední už to nebylo nic moc. Ale jakmile jim člověk řekne ne, tak jsou strašně super a chtěj tě. hrozně moc. A ty s nima spíš a je to ten nejlepší sex co kdy člověk dostal. A pak si ani nemůžeš vážit toho, co máš. Ale to je jedno, protože to stejně skončí. Brzo. Nečekaně. A bolestivě. A pak si si jenom řikám, kde jsem udělal chybu. Všude. A vždycky. A stejně bych opakoval.

Takže jak dospět? Asi nijak. Nemusím se o to snažit. Stačí říkat pravdu. Ubližovat a nechat si ubližovat, protože svět nikdy jinej nebude. Smířit se s tím. Protože nikdy nedostanu to, co chci. A když jo, tak to stejně nebudu chtít. Nejsem ochotnej se s tím smířit, ale musím s tím žít, protože jsem natolik zbabělej s tím vším skoncovat.

Pravda je subjektivní a láska neexistuje. Noci jsou moc dlouhý a dny moc krátký. Naděje dělá ze tmy světlo, ale tma pořád zůstává. Nemám už nic. Žádný tajemství, motivace. Všechno se bortí a stavit se nedaří. A až se jednou podaří, tak to stejně dřív nebo pozdějš zbořím sám.

Jakej má život smysl, když si to všechno uvědomím? Žádnej. Ačkoli bych tak moc chtěl. Je to nekonečnej boj proti větrnejm mlýnům. Snaha dosáhnout něčeho, čeho si stejně nevážím. V tom je asi to kouzlo dospívání. Vážit si něčeho, co není ideál ale stačí to ke spokojenému životu. Takovej ale nejsem. Vždycky jsem chtěl od světa něco víc. Proto budu pořád bojovat, doufat a propadat těmhle stavům. Nebo bude naivně šťastnej.

The only rule we need is never giving up

The only faith we have is faith in us

Habits

Vracím se na místa, kam jsem se nikdy vracet nechtěl. Protože už sám moc dobře vím, jak to pak se mnou dopadá a cesta zpět vždycky stojí až moc sil. Je čas na další depku. Hrozně moc by mě zajímalo, co je spouštěč. Fotka? Vzpomínka? Písnička? Každopádně jakmile se to rozjede, už to nedokážu zastavit. Ba naopak. Živim to. Libuju si v tom černym dehtu melancholie, kterej mě pohlcuje, plní mi plíce i mozek, dokud nechci sám vypadnout. Nebo umřít.

You're gone and I gotta stay high

All the time

To keep you off my mind

Aspoň jsem zjistil, že krom toho, že nedokážu najít spouštěče, ačkoli tady určitě jsou a teoreticky se od nich můžu jednoduše odstříhnout (ale nechci?) ani sám nevím, co je příčina. Jádro problému. Respektive dokážu určit jen fragmenty. Samota, frustrace světem, skepse nad vším, rezignování. Ale bojím se toho, že je za tím něco víc. Smutek. Hanba. Vzpomínky nejen na posledních pár měsíců, ale i na předešlý čtyři roky. Pokud tomu tak je a já toho sám lituju, někde hluboko uvnitř a skrytě, tak se asi můžu těšit na to, že to jen tak nezmizí.

Spend my days locked in a haze

Trying to forget you babe

I fall back down

Chtěl jsem víc, nemám nic. Občas najdu dost sil o zoufalou snahu se z toho dostat. Utéct. Ale výsledky jsou více než žalostné a já ztrácím naději a oddávám se osudu, ve kterej sám nevěřim. Čim dál tim častěji. Když nežiju pro současnost odprostěnou od minulosti a budoucnosti, tak se zdržuju u dna. Dobrovolně. Dokud mi nedojde kyslík.

I gotta stay high all my life

To forget I'm missing you

Příště snad o něčem trochu víc zábavnym, pozitivnim. Jenom jsem to teď potřeboval dostat ze sebe, pak to třeba rychlejš přejde. Není totiž nic děsivějšího, než bejt sám se svou hlavou.

Možná bych měl začít akceptovat možnost, že to prostě samo nepřejde a já budu muset zaujmout o dost aktivnější přístup. Jenom se bojím těch důsledků.

Vows that break

Pravidla jsou zde kvůli tomu, aby byla porušena. Protože nic není tak flexibilní a nevyzpytatelné jako lidská mysl. Klíčem přeci není žít pro minulost a budoucnost, ale žít. Žít teď. Minulost v sobě skrývá jen melancholii dob dávno ztracených a budoucnost falešnou motivaci a nesplnitelné cíle. Přítomnost nelže, nemůže lhát. Je taková, jakou ji chceme. A ať je sebevíc skvělá nebo drásá tělo i duši tím nejhorším způsobem, vždy je tu čas. Čas jako jediná jistota. Protože i když je vše popřeno, tak čas vždy plyne. A nikdy se nezastaví. Je to útěcha v dobách temna a strašák v dobách štěstí.

Proto žiju teď pro teď. Nemá cenu plánovat a řešit. Nemá cenu vzpomínat a myslet. Jenom užívat momentu, nikdy se přeci nemůže opakovat. Všechno na světě je hodné zavržení i milování, jde jen o úhel pohledu. A všechno jednou odnese čas a nebude mít smysl se tím zaobírat. Naše životy žité v přítomnosti tedy nemůžou mít nikdy důsledky, stejně tak nemůžou mít nikdy příčiny. Jsou to prostě jen životy. Je to prostě jen svět. Odpoutaný od kdysi a tam a fascinovaný tady a teď je mnohem zajímavější. Ovlivnitelný. Můj.

Nicméně jsou tu jisté hranice. Neodstranitelné i lehce překonatelné. Ty největší jsou v uvažování a myšlení. Ačkoli můžu tvrdit, že je vše sebevíc relativní, proměnné, neuchopitelné a měnné, tak vždy uvažujeme v určitých mantinelech. Jazyk je jedním z nich. Sobectví a pud sebezáchovy další. Způsob, jakým vnímáme svět, jak o něm mluvíme a smýšlíme. Pak jsou tu hranice, které překračuji snadno a rychle. Sliby zásadně neporušuji, pokud je nedám jen sám sobě. Ačkoli se snažím být disciplovaný směrem ven, směrem dovnitř nejsem.

Co z nás zbude bez pravidel a hranic? Nic, jenom naše životy. Stojí za to žít. Nestojí za to být pamatovány.

Reflections

V dosvitu minulých vět a odstavců, několika myšlenek, se mi konečně dostalo zpětné vazby. To, po čem jsem tolik toužil. Dialog. Dlouho jsem přemýšlel, jak a zda vůbec reagovat. Jestli není celá forma blogu špatně. Původně totiž vznikl za úplně jiným účelem. Skladiště myšlenek a hlavně pocitů, které je téměř nedohledatelné. Oáza klidu a hlavně místo nejvyšší upřímnosti, které ale nikdo nedokáže najít, dokud ho sám nepustím dovnitř. Nejlepší forma deníčku, co mě napadla. Zároveň ale mám sklony k jisté formě intelektuálního exhibicionismu, který mě jednou zničí. Takže jsem hrozně rád ukazoval svoje deprese dalším lidem. Stala se z toho taková forma chlubení se. Světe, podívej se, jak se mám špatně. Zároveň ale taky světe, podívej se, po kom toužím a světe, podívej se, co se mi teď honí hlavou.

První problém je tedy problém publika. Chtěl jsem tvořit obsah, který dokáže oslovit. V tom jsem hluboce zklamal. Ačkoli cizí neštěstí a trápení baví vždy, asi jsem to trochu přehnal a násilně to tlačil někam jinam (kvůli účelu, který to mělo plnit. ale o tom až níže v textu). Byly to zpovědi. A moje okolí je už znalo. Druhá forma obsahu, kterou jsem začal tvořit, byl paskvil myšlenek a skepsí. To už nezajímalo nikoho. Asi to dávalo hlubší smysl jen u mě v hlavě. Úzce je to spjaté s mojí aktuální situací a ani já nejsem v tomhle ohledu objektivní. Proto to bylo moc zamotané, nepochopitelné a asi i nudné.

Druhý problém je problém autora. Spouštěče mého psaní jsou jednoduché. Komplikace, vztahy. Nicméně ač si sám sobě nalhávám, jak jsem nad věci, tak nejsem. Nedokážu se odprostit na nějaké úrovni svého bytí. Pořád ještě ne, proto ač se tu objeví cokoli, má to hořkou pachuť. Pachuť vitacitu a absinthu. Všechno je zasaženo mou skepsí a ač klamu sebevíc, příčina je jednoduchá a veskrze chlapečkovská. Vždycky byla.

Nietzsche mluví o tom, že tu svět není pro nás k našemu uspokojení, ale jako způsob, jak dospět. Skrze stoupání a klesání, ocenění všeho dobrého i špatného. Stáváme se moudřejšími tím, že chápeme, že ve světě není vložený smysl, návod jak žít. Dozráváme. Já jsem nikdy nebyl schopen dozrát. Ať jsem chtěl sebevíc. Pořád čekám od světa něco víc, aby splnil moje očekávání. A pořád se nedokážu odprostit od toho, jak se to nedaří. Místo toho, abych to akceptoval a stal se moudřejším, neakceptuji to a narážím pořád hlavou proti zdi.

V tom je asi ten problém. Pořád nechápu svůj život jako cestu, ale čistě sobecky, jako něco, co mi dluží a musí mi to dát to nejlepší. A jakmile to nejlepší nemám, tak nejsem ochoten to přijmout. Tudy ale cesta vážně nevede. Stejně si nedokážu pomoct. Aspoň ne teď.

Třetí problém je problém přemýšlení. Moc přemýšlím. Vím to. Neslyším to prvně. Myslím, že je to další skvělý příklad konfliktu mezi mnou a Nietzschem. Místo abych přijímal a vnímal, učil se z toho, co se děje, tak přemýšlím, proč se to děje. Proč zrovna mě. Jak to zvrátit i když už to zvrátit nejde. Vždycky jsem to bral jako svou přednost. Jak už jsem psal, jakmile to ale nepřináší odpovědi ani strategie jak řešit problémy, je to k ničemu. Je to věčně zatáhnutá ruční brzda. Původně jsem se chtěl obhajovat. Napsat, že je to přeci super, že pořád přemýšlím. Že se pak dostávám hlouběji a minimálně pro vědeckou obec by to mohl být přínos. Ale ne. Asi to tak není. Přemýšlím, proto píšu. A psaní se motá pořád dokola. Příčina psaní je stejná a já ji dokázal dekódovat až po měsíci a půl, tak výkonná moje mysl je.

Co tedy říct závěrem? Že zpětná vazba mi pomohla. Původně jsem se chtěl dostat někam jinam a zaujímat jinou pozici, ale během psaní jsem si uvědomil to, co jsem dlouho vytěsňoval. Chtěl jsem tvořit obhajobu, přitvrdit a zpevnit základy pro moje nepřiznané motivace a cíle, které jimi sleduji. Místo toho bořím. Nemá cenu něco tvořit, když jsou základy jenom vybájené. Když není pro koho tvořit. Blog měla být cesta ven. Místo toho se stal jedním z posledním útočišť naděje.

Takže se loučím s blogem, protože nemá smysl ho dál psát. Svůj pravý účel neplní, ani nikdy nemohl. Až někdy dospěju k tomu, abych se mohl vrátit a psát za nedětinskym účelem, udělám to rád.

P.S. dodatek pro Z, všechno píšu na první nástřel a zpětně upravuju jen překlepy. Jestli to zní vyumělkovaně, tak je to jen zdání.