Reflections

V dosvitu minulých vět a odstavců, několika myšlenek, se mi konečně dostalo zpětné vazby. To, po čem jsem tolik toužil. Dialog. Dlouho jsem přemýšlel, jak a zda vůbec reagovat. Jestli není celá forma blogu špatně. Původně totiž vznikl za úplně jiným účelem. Skladiště myšlenek a hlavně pocitů, které je téměř nedohledatelné. Oáza klidu a hlavně místo nejvyšší upřímnosti, které ale nikdo nedokáže najít, dokud ho sám nepustím dovnitř. Nejlepší forma deníčku, co mě napadla. Zároveň ale mám sklony k jisté formě intelektuálního exhibicionismu, který mě jednou zničí. Takže jsem hrozně rád ukazoval svoje deprese dalším lidem. Stala se z toho taková forma chlubení se. Světe, podívej se, jak se mám špatně. Zároveň ale taky světe, podívej se, po kom toužím a světe, podívej se, co se mi teď honí hlavou.

První problém je tedy problém publika. Chtěl jsem tvořit obsah, který dokáže oslovit. V tom jsem hluboce zklamal. Ačkoli cizí neštěstí a trápení baví vždy, asi jsem to trochu přehnal a násilně to tlačil někam jinam (kvůli účelu, který to mělo plnit. ale o tom až níže v textu). Byly to zpovědi. A moje okolí je už znalo. Druhá forma obsahu, kterou jsem začal tvořit, byl paskvil myšlenek a skepsí. To už nezajímalo nikoho. Asi to dávalo hlubší smysl jen u mě v hlavě. Úzce je to spjaté s mojí aktuální situací a ani já nejsem v tomhle ohledu objektivní. Proto to bylo moc zamotané, nepochopitelné a asi i nudné.

Druhý problém je problém autora. Spouštěče mého psaní jsou jednoduché. Komplikace, vztahy. Nicméně ač si sám sobě nalhávám, jak jsem nad věci, tak nejsem. Nedokážu se odprostit na nějaké úrovni svého bytí. Pořád ještě ne, proto ač se tu objeví cokoli, má to hořkou pachuť. Pachuť vitacitu a absinthu. Všechno je zasaženo mou skepsí a ač klamu sebevíc, příčina je jednoduchá a veskrze chlapečkovská. Vždycky byla.

Nietzsche mluví o tom, že tu svět není pro nás k našemu uspokojení, ale jako způsob, jak dospět. Skrze stoupání a klesání, ocenění všeho dobrého i špatného. Stáváme se moudřejšími tím, že chápeme, že ve světě není vložený smysl, návod jak žít. Dozráváme. Já jsem nikdy nebyl schopen dozrát. Ať jsem chtěl sebevíc. Pořád čekám od světa něco víc, aby splnil moje očekávání. A pořád se nedokážu odprostit od toho, jak se to nedaří. Místo toho, abych to akceptoval a stal se moudřejším, neakceptuji to a narážím pořád hlavou proti zdi.

V tom je asi ten problém. Pořád nechápu svůj život jako cestu, ale čistě sobecky, jako něco, co mi dluží a musí mi to dát to nejlepší. A jakmile to nejlepší nemám, tak nejsem ochoten to přijmout. Tudy ale cesta vážně nevede. Stejně si nedokážu pomoct. Aspoň ne teď.

Třetí problém je problém přemýšlení. Moc přemýšlím. Vím to. Neslyším to prvně. Myslím, že je to další skvělý příklad konfliktu mezi mnou a Nietzschem. Místo abych přijímal a vnímal, učil se z toho, co se děje, tak přemýšlím, proč se to děje. Proč zrovna mě. Jak to zvrátit i když už to zvrátit nejde. Vždycky jsem to bral jako svou přednost. Jak už jsem psal, jakmile to ale nepřináší odpovědi ani strategie jak řešit problémy, je to k ničemu. Je to věčně zatáhnutá ruční brzda. Původně jsem se chtěl obhajovat. Napsat, že je to přeci super, že pořád přemýšlím. Že se pak dostávám hlouběji a minimálně pro vědeckou obec by to mohl být přínos. Ale ne. Asi to tak není. Přemýšlím, proto píšu. A psaní se motá pořád dokola. Příčina psaní je stejná a já ji dokázal dekódovat až po měsíci a půl, tak výkonná moje mysl je.

Co tedy říct závěrem? Že zpětná vazba mi pomohla. Původně jsem se chtěl dostat někam jinam a zaujímat jinou pozici, ale během psaní jsem si uvědomil to, co jsem dlouho vytěsňoval. Chtěl jsem tvořit obhajobu, přitvrdit a zpevnit základy pro moje nepřiznané motivace a cíle, které jimi sleduji. Místo toho bořím. Nemá cenu něco tvořit, když jsou základy jenom vybájené. Když není pro koho tvořit. Blog měla být cesta ven. Místo toho se stal jedním z posledním útočišť naděje.

Takže se loučím s blogem, protože nemá smysl ho dál psát. Svůj pravý účel neplní, ani nikdy nemohl. Až někdy dospěju k tomu, abych se mohl vrátit a psát za nedětinskym účelem, udělám to rád.

P.S. dodatek pro Z, všechno píšu na první nástřel a zpětně upravuju jen překlepy. Jestli to zní vyumělkovaně, tak je to jen zdání.