Tak jo. Užili sme si svou porci zábavy. Slzičky byly na blogu vybrečeny. Filípek si užil svou chvilku slávy. A pomohlo mu to? Ani hovno.
Petra je pořád v Americe a pořád tě nechce? S Rendy sis to posral a už tě nechce? Ale to snad ne, slzičky pomůžou, šup napsat nějakej pěknej příspěvek na blog, trošku se politovat, párkrát napsat jak je všechno dekadentní nebo nějakou jinou intelektuálně znějící píčovinu a pak čekat do tří na Facebooku, jestli náhodou nenapíše. Achjo. Je mi ze sebe na blití trošku.
A to přece holky chtěj, ubrečený kluky. Se divim, že mi ještě nestojí před dveřma zástupy nadrženejch koček a neprosí mě o sex. Nasrat.
Někdy se budím s lepší náladou. Pak jsem schopen udělat krok dopředu, občas dva. To proto, aby se vynulovaly ty dny, kdy se budím se špatnou náladou a dělám kroky zpět. Nemůžu přeci zůstat stát na místě, to uznávám i já.
Situace byla vysvětlena, několikrát důrazně prozkoumána a probrána; povídal jsem o ní, snil jsem o ní, chtěl jsem ji. A nejspíš v tom budu ještě nějakou dobu pokračovat. Už nemám co víc dělat. Vše, co mělo být řečeno nebo napsáno, řečeno nebo napsáno bylo.
Teď už je jen na mě, jak se vyrovnám sám se sebou.
Deset dní, mně to přišlo jako věčnost. Jsem vděčný za tu zkušenost.
“Love distorts things, or even worse. Love is something you've never asked for.”
Posledně jsem psal o čase. O tom, že funguje jako ranhojič, omílá vzpomínky, zanechává jen to dobré a vytěsňuje to špatné. Mění. Už se necítím tak... intenzivně jako před několika dny, které mi teď připadají jako věčnost. A věčnost je to jediné, co teď mám. A to je asi dobře, čas je kámoš, naděje nepřítel. Nebo možná naopak, sám už se v tom nevyznám.
V Odcházení sem se snažil odejít, uzavřít, dokončit a ponechat co možná nejmenší zadní vrátka, jak je jen v současné chvíli možné. Nicméně Odcházení byla jen jedna z fází, kterými sem si za celou dobu obnovení TWMYLA blogu prošel. Takže Odcházení je vlastně velmi neobjektivní, nesubjektivní a vlastně ani nevím, jestli si za ním stojím nebo ne. Každopádně každý, kdo si ho přečte, získá alespoň částečnou představu o čem píšu, proč píšu a kvůli čemu píšu. Poslední krok sebereflexe je projít si pěkně popořadě jednotlivé fáze. Asi mi to nepomůže, ale kdyby mi někdy dal čas zapomenout, budu se mít kam vrátit a připomenout si, jak je život krásně hořkosladkej.
1) IT'S JUST A FLESH WOUND
“Gonna be you and me
Gonna be everything you've ever dreamed”
Štěstí otupovalo bolest a žal. Mylně jsem se domníval, že jsem těžce nad věcí a mám vše ve svých rukách. Nebo jsem to možná v té době ještě doopravdy měl. Čas na hodinkách byl ještě daleko před dvanáctkou. Poznávání nepoznaného a vše bylo super.
2) ZTRÁCENÍ SE
“You really thought that you had it made
But it's all fucked up and it's all insane”
Jakmile ručička překročila 55, začal jsem se cítit fakt divně. Předem prohraný boj proti času nastal. Endorfin se staral o to, abych to nevzdával předčasně a já měnil vlastní diskomfort za vlastní komfort. Jsem na sebe hrozně naštvaný, že jsem to nechal dojít až sem.
3) REFLEXE a ZLOM
“I was alone, falling free
Trying my best not to forget,
What happened to us, what happened to me,
What happened as I let it slip”
59. Utíkám do Prahy, protože doma je to děsivé. Nemůžu zůstat sám se sebou, protože endorfinům už odzvonilo a já svůj boj prohrál. Asi jsem stihl říct vše, co jsem říct chtěl, nicméně jsem neřekl to, co jsem říct měl. Aspoň mi zůstalo sladké nevědomí reality. Nicméně sám nechápu, jak se to mohlo všechno stát tak rychle. Moje mysl se mě snaží zabít, chce, abych trpěl.
4) PRAVDY a DEPRESE
“It's bugging me, grating me
And twisting me around
Yeah I'm endlessly caving in
And turning inside out
It's holding me, morphing me
And forcing me to strive
To be endlessly cold within
And dreaming I'm alive”
Jakmile ručička překročí dvanáctku, už nemá smysl měřit čas. Zoufale přijímám jakoukoli možnost utéct od reality, která je ale jen mou verzí skutečnosti. To se zakrátko mění. Domeček z karet padá k zemi. Už se ale asi nemám kam hlouběji dostat, protože šok střídá jen zklamání. Mírnější, než jsem čekal.
5) HRA PROTI TMĚ, 2.0
“Bury it
I won't let you bury it
I won't let you smother it
I won't let you murder it”
Nemám už žádné strategie, jak se s tím vypořádat. Úniky nestačí. nesnáším sebe i celý svět. Vlastně si za to ale můžu sám, nechal jsem to překročit určitou hranici a pak se stal slepým a zranitelným. Karty byly vyložené celou dobu, hrál sem předem prohranou partii. Sebelítost, nejhorší ze všech věcí. Stojím v dešti, nehledám přístřeší.
6) ODCHÁZENÍ
“I think I'm drowning
Asphyxiated
I wanna break this spell
That you've created”
Déšť se zmírňuje. Jsem schopen na věci nahlížet trošku jinak. Cítím se lépe, aspoň myslím. V hlavě pořád chaos, emotivní stránka věci ale už vykazuje menší amplitudu. Asi se začínám pomalu smiřovat s tím, jak věci jsou. Naději odhazuji v dál, píšu Odcházení a cítím to tak. Ponechávám si zadní vrátka. Jsem vděčný pod nánosem smutku.
7) EPISODE IV
“Hush
It's okay
Dry your eyes
Soulmate dry your eyes
Cause soulmates never die”
Naděje se vrátila. Nevím jak, nevím proč. Hlava vyhlašuje seppuku. Zadní vrátka se mění v bezednou propast, do které padají zbytky klidu duše, které jsem jakž takž získal. Noci jsou nekonečně dlouhé.
8) SOUČASNOST
“Destroy myself again”
Situace se nijak nemění. Když nemyslím, nezoufám si. Většinou ale myslím. Čas odvedl svou práci a já už nedokážu objektivně nahlížet do minulosti, protože si pamatuju jen to dobré před dvanáctkou a jen to špatné po. Minulost nenabízí nic, přítomností neumím žít. Občas konzumuji vzpomínky, ty části dne považuji za ty nejlepší. Ty a úniky. Nutí mě to znova psát, znova klesat. Nicméně ta cesta, kterou jsem si prošel až sem, mi dovoluje vidět věci trochu víc zaostřeně. Naděje už není to jediné, co mi třeští v hlavě. Vzpomínky používám spíš pro vlastní potěšení než pro ublížení si. Asi budu muset absolvovat ještě pár cyklů výše zmíněného. Dny, týdny, měsíce. Pak to bude v pohodě. Ale co je v pohodě, to teď nedokážu říct (zadní vrátka #2).
-) VZPOMÍNKY
A na samotný závěr: oblíbená píseň pana Björna Erikssona
Co tedy teď? Proč jsem to všechno psal? Je to nějaký druh terapie? Testament? Sám nevím. Vlastně jsem tím sám vytvořil vzpomínku. Nicméně jsem šťastný za všechno to před dvanáctkou, bylo to super a skvělý a neměl bych to teď pořád omílat a uměle přiživovat. Měl bych být vděčný a uchovat si to jako krásné vzpomínky. Já ale nikdy nedělal to, co bych dělat měl.
Trochu mě mrzí, vlastně hodně mě mrzí, že jsem ztratil nadhled a přišel o odtažitost. Respektive nemrzí mě, že jsem se až moc přiblížil ke slunci a shořely mi křídla, ale že jsem se přiblížil v tak hloupou chvíli a teď nevím, co dělat... protože to, co ve mně zbylo dřív nebo později nejspíš pomalu uhasne, zmizí. Teď bych bez rozmýšlení odjel pryč, propil noci, jezdil na kolečkovejch bruslích, chodil do divadla, naučil se tančit, zdolával hory... je to ta doba, kdy je všechno možné, ale vyznívá to do prázdna, protože před sebou si to dokazovat nemusím. Čas hraje proti mně a já si to až moc dobře uvědomuju.
Aspoň vím, že jsem se za posledních pár let změnil a přitom vůbec ne.
Vše co má začátek musí mít i konec. Ačkoli můžu popírat všechny zákony lidí i vesmíru, tomuto se asi nikdy nevzepřu. Moje touha psát, komunikovat touto formou, se rodí jen z několika málo pocitů. Buď z extrémního štěstí a to jen málokdy, nebo z opaku a to skoro pořád.
Čas hraje důležitou roli. Vždycky jsem si přál využít text Twenty Years až mi bude dvacet, aby to krásně rozseklo můj život na dvě poloviny. To jsem trochu propásl. Teď budu muset umřít o rok déle. Snad to nějak přežiju.
Stejně tak, jako čas vytvořil stigma fungování dvou lidí o příspěvek níže, tak pomalu hojí moje jizvy na duši, mnou tak rádo prezentované jako hluboké a četné. A jakmile nejsou jizvy, není bolest. Bez bolesti nemůžu psát. Bez bolesti musím žít dál.
Každopádně bych rád zanechal poselství. Při retrospektivě toho všeho, co jsem tu za sebou zanechal jako veřejný deník potemnělé duše si uvědomuji, že nic není tesáno do kamene. Vše je hodně moc proměnlivé, obzvláště moje myšlenkové pochody. To, co je jeden den černé, může být druhý den ne tak zcela černé... přes šedivou se to může dostat až k bílé. Staré rány se můžou otevřít a z ran se může stát zdroj radosti. Vše přeci nemusí mít konec...
Takže to bych rád zanechal, zpochybnění všeho, protože poslední slovo máte vždycky vy, realita je taková, jakou ji vy chcete a vidíte. Zbytek je už jenom pevná vůle a přesvědčování těch, které chcete do své verze reality přivítat.
A to je druhá věc. Ačkoli v tom ještě mám dlouhou cestu k dokonalosti, musím to aspoň zmínit. Nebojte se žít, nikdo jiný to za vás totiž neudělá. Minulost je slabost, dějiny se tvoří teď a tady.
“Because sitting in a bar there's a girl and she's waiting for you and if you don't go then you'll never know.”
Nikdy nebuďte nerozhodní. Peklo nekonečného rozhodování a vracení rozhodnutí, které jdou vrátit a litování nad těmi, které nejdou, to je to, co mě teď hlavně zaplňuje hlavu. To a ničivá přítomnost naděje.
Cítím potřebu vyzpovídat se ještě z jedné věci, než ji odložím pod co největší nával ledu, který dokážu najít. Ta věc je vlastně důvodem, proč jsem se po tolika letech vrátil na tohle zpropadené místo a vytažením zátky ze své duše se tu začal obnažovat před kýmkoli, kdo se zastaví na svou denní dávku depresí. Ta věc je vlastně osoba.
“Here it ends
No one's gonna shed a tear
No need to shout
Just to stand the silence”
S nejmenovanou osobou a hlavně se mnou to bylo jako na houpačce. Horská dráha je lepší přirovnání. Nahoru a dolů. Ačkoli jsme se seznámili s jasným stigmatem označující dobu trvání našeho společného fungování, tak jsme se víceméně rozhodli nad ničím nepřemýšlet a vzít za vděk časem, který nám byl vyměřen.
ALE
každý správný příběh má ale. Ale v tomto příběhu se dá nazvat odstupem, nadhledem, okouzlením. Zatímco dny a týdny ubíhaly a já byl sám překvapen, jak hladce a spokojeně vše probíhá, na druhé straně barikády se asi realita utvářela zcela odlišně. Okouzlení proběhlo jednostranně. Nicméně i bez okouzlení se zřejmě dokáže člověk bavit s druhým člověkem na úrovni, na které bych to asi nikdy bez okouzlení já osobně nezvládl.
“This is not what you wanted
Not what you had in mind”
Abych byl zcela upřímný, za celou tu dobu jsem dělal mnohem horší věci, za které si to vše zasloužím. Každopádně čim blíže byl den loučení, tím více jsme si uvědomoval, že jsem doopravdy okouzlen. Zamilován? Možná. A v tu chvíli mi dal můj nadhled sbohem, odstup, který jsem si držel jako ochranný štít, zmizel. Bylo mi jasný, že teď končí veškerá sranda, veškeré štěstí, které mě za tu společnou dobu někdy více a někdy méně naplňovalo, bylo pryč a nastal čas na bolest. Žal.
“You make this all go away
You make it all go away
I just want something
I just want something I can never have”
A pak nadešel den D. Den, před kterým jsem raději utekl do Prahy do hřejivé náruče alkoholu a přátel, kde jsem se mohl vyzpovídat tak jako tady a teď. Určitě mi to pomohlo. Snažil jsem se rozloučit co nejdůstojnějším způsobem. Asi mi to úplně nevyšlo. Hlavně protože jsem stavěl na premise toho, že zatímco já budu postrádat ji, budu i já postrádán. Nicméně na tohle zvratové rozuzlení došlo o pár dní později, kdy jsem zase zbaběle prchal před svou krásně plnou hlavou. Byla to ta správná beznaděj, když jsem se dozvěděl to, co jsem nechtěl celou tu dobu vidět. Na druhou stranu vytloukání klínu klínem není to nejlepší řešení, ale je to řešení. Žal z relativní samoty nahradil žal z absolutní samoty. Ačkoli nikdy není nic tak absolutní, jak se na první pohled zdá.
“Violent role play
Codeine champagne
The brainwash came free
Love you
Leave me”
Co říct závěrem. Jsem vděčný, moc, ačkoli se to tak teď nezdá, protože vděk je zahrabán pod nánosem smutku. Bylo to krásný, bylo to super, chtěl jsem víc, ale jsem spokojen. Hlavně jsem měl pocit, že žiju a ten pocit přetrvává i teď. To, že došlo k nedorozumění ohledně toho, kdo koho chce a jak moc, to je holt velmi nemilé, ale kdyby bylo vše jasné od začátku, tak bych si to nikdy tak neužil.
Tímto bych chtěl kapitolu mého života označenou písmenem P odložit stranou. Možná se k ní někdy vrátím, ale to je už otázka moru jménem naděje.
Láska je svinstvo, ale je jí třeba. Přeci jen, blog nenese svůj název jen tak pro nic za nic. Je potřeba milovat.
“Hold me now because I'm falling and things could never be the same”
Dovolím si vložit nedlouhé intermezzo, zpochybňující vše, co jsem doteď napsal. Co když -
jsem vlastně dokonale šťastný, můj život je záviděníhodný a cokoli se mi děje je jen cesta, jak naplno žít? Co když si vše jen moje chorá mysl představuje, vidí ve všem jen negativa a nutí mě převracet vše tak, aby to vyznělo jak ty nejhorší pozemská muka?
Neměl bych tuto možnost zvažovat a aspoň se zkusit radovat, vypnout mozek, nahodit úsměv a zkusit se rozloučit se svým dosavadním životem tak, jak je mu hodno?
Možná, možná....
Život asi nejspíš skýtá útěchu ve štěstí, v radosti a nevědomí. Nicméně se obávám, že tento způsob není pro mě.
Musím navždy řešit nevyřešitelné hádanky, ignorujíc přitom ty, kteří se mi snaží pomoct a odmítat ty, kteří mě i přesto milují.
Ale
to, že pochybuji, značí postup? Každá správná vědecká teorie musí být zpochybnitelná a to ji vystavuje k šanci být snadno překonanou.
Chci jen to, co nemám. Jak patetické. Uznávám. Měl bych klesnout tak hluboko, jak si myslím, že jsem. Pak bych možná oceňoval i to, co mám.
Dekadence, nihilismus, relativita... sračky, kterými se snažím obhájit svoje postavení, které není udržitelné. Ne dnes. Aspoň dnes.
Odhalujíc vše co mám i nemám, zbývají jen otazníky. Velké plochy prázdna, nicoty a tmy. Jak rád bych se jich zbavil, nevím jak...
Asi bych se tomu měl oddat a spokojeně žít. Neřešit budoucnost a hlavně ne minulost. Nefňukat, neplakat, nepsat.
Zapřemýšlím nad tím.
Takže jsme si společně probrali, co mě trápí, co mě žere, co mě drží nad vodou. Teď je nutno vyzkoumat, co mě drží pod vodou. Otázka je to vskutku netriviálně jednoduchá. Odpovědí je naděje.
Naděje ničí strach, dodává motivaci, posílá motýly do břicha, nedá lidem spát. Beznaděj je ten stav mysli, kdy člověk funguje na sto procent, kope rukama a nohama jen aby se neutopil. Naděje je opium, mámí tělo a hlavu a nutí nás k iracionalitě. Teď je potřeba naději zahodit, rozdupat, spálit a nikdy víc na ni nemyslet, protože naděje uzavírá můj život do jedné dlouhé Möbiovy pásky štěstí a neštěstí, nicméně poslední dobou štěstí velmi relativního a nereálného.
A nyní názorná ukázka dekadence a nihilismu:
Seru na to, budu se utápět v žalu a stále se dokola vracet k těm chvilkám, kdy jsem byl naivně šťastnej. Třeba to tak vůbec nebylo, co když to jde ještě zvrátit? Co je správný rozhodnutí? Co má smysl? Má cenu myslet na minulost a na budoucnost, co když je klíčem k duševnímu komfortu prožívat jen přítomnost? Tím pádem jsem dost v hajzlu, protože moje hlava je vždy zaseklá někdy mezi tady/teď a tam/tehdy. Asi bych u toho měl navždy zůstat, rozjímat nad nesnesitelností bytí jen proto, abych pak byl na chvíli zase naivně šťastný jen proto, abych se pak mohl vracet zpět a zoufat si nad tím, že moje štěstí byla jen fraška, jen proto, abych pak byl překvapen snesitelností bytí a byl šťastný, jen proto, abych pak zase proklínal svět a chtěl zemřít jen proto, abych pak mohl být šťastný jen proto, abych pak mohl být nešťastný.
Takže tak. Děkuju naději za to, že mi ničí život. A přesně tak to chci. Pac a pusu.
“My favorite dreams of you still wash ashore... Scraping through my head till I don't wanna sleep anymore.”
Noční procházky prázdnými ulicemi Plzně dávají dostatek prostoru pro přemýšlení. Jak se vůbec postavit k životu, který zrovna tady a zrovna teď nabízí jen potěšení z neštěstí. Posledně jsem rozjímal nad tendencí volit cíle mimo můj dosah, respektive uvědomování si jich až když opustí zónu dosažitelnosti. Skvěle tak zapadají do dekadentních vzorců. Dlouhý kabát, štíhlá silueta, černý kafe, cigareta a za oknem sníh.
“Our little group has always been and always will until the end.”
Nicméně...
Cíle nejsou vše a i prostředek může být cílem. Musím tedy zmínit světlo v jinak temném světě nočního bdění reflexe vlastní duše. Kvalitní a úspěšný večer strávený s přáteli je vždy stvrzen cigaretou ve skupině nekuřáků. Jedná se o prostý rituál. Stejně tak pokud je možnost existují evergreeny, které musí zaznít na každé povedené akci a dokážou vysvlíct i vorvaně v lidské podobě. V životě mám tedy obrovské štěstí na přátele a moc si toho vážím. Polovina denní a noční náplně mého života je v současnosti brekot nad holkou, kterou nedokážu získat; zbylých padesát procent tvoří těžce dekadentní humor, povětšinou cílený na výše zmíněnou první půlku mého volnočasového programu. Není nic lepšího, než bejt totálně v hajzlu a moct se tomu od srdce zasmát.
Takže díky lidi, že to se mnou držíte. Ačkoli to odporuje těm in a kůl slovům, které začínají na DE a NI, musí to tu zaznít.
Ale...
Aby zase nedošlo k mýlce. Život pořád bolí, kurevsky moc. A to je dobře.
Relativita jistot a světa celkově je vskutku velmi zdrcující. Ačkoli sem se vydal mimo cestu jistot, i tak jsem si utvářel nějaké záchytné body, na kterých jsem stavěl velmi křehké konstrukce chápání reality a hlavně chápání jiných lidí.
Čas od času ale dojde k lagu v mozku, ať už u mě nebo u někoho jinýho a realita je vnímána značně pokřiveně. To rozčarování, když se dozvím pravdu, fakt stojí za to. Něco jako pěst přímo mezi oči, ale zevnitř lebky.
Každopádně...
Pěst vyvolá snadno reakci a reakce je přesně to, co je v tu chvíli třeba. Nějaký pohyb, změna, potvrzení relativity života. Rozčarování rychle zmizí a dojde na reflexi situace, redefinici reality a přenastavení cílů.
A to je to, oč tu běží. Cíle. Motivace. Dekadentní nihilisté to mají asi nejjednodušší, prostě se trošku zlejou s kámošema, vystřízliví a pofňukávaj nad holkama, který nemůžou mít. V horšim případě jim píšou. V nejhoršim za nima plánujou jet do Ameriky. V úplně nejhoršim tam i jedou a pěst mezi oči zevnitř lebky dostanou až na místě. Pak už je čistě teoreticky čeká jenom rychlá sebevražda. Jejich cíl i motivace je jasná, chtějí něco, co nemůžou nikdy mít. A kdyby to náhodou někdy měli, tak si toho neváží a chtějí něco jiného.
Není nám pomoci.
Každopádně jakmile to klapne, nějakou podivnou shodou náhod, tak se z dekadentního nihilisty stane normální člověk, který si spokojeně žije a nemusí brečet na blogísku. Nicméně v tom teď momentálně nevidím žádný smysl. Smysl je v tom si to všechno protrpět, nasbírat jizvy na duši. O to víc si pak člověk užije ty vzácné chvíle klidu a štěstí.
Vše se opakuje a stejně jako jsem fňukal čtyři roky zpět, tak se realita usmyslila a vrhla na mě dost rozdílnou situaci se stejným výsledkem... fňukám zas. O trochu víc sebekriticky, možná i dospěle, ale fňukání je fňukání. Člověk opět hledá dávno ztracené emo songy, ke kterým se přidávají nové, které za ty léta nasbíral (čistě náhodou, nikoli cíleným hledáním... přeci jen, poslední léta patřila k těm nejsvětlejším v mém životě) a uvažuje nad nezbytností sebevraždy.
Nicméně aby nedošlo k mýlce, blog nenese jméno CryMeARiver blog záměrně. Poslední měsíc a půl byl zlomovej. Ačkoliv to dokážu ocenit až teď, z retrospektivy. Na hracím stole života jsem veden rukou osudu vzal kostky a dal na instinkt, zahazujíc přitom svět jistot. Ze slunečného odpoledne do víru noci.
Plzeňský filmový festival Finále mění lidi a všichni předchůdci na postu porotce studentské poroty, se kterými jsem nějakým způsobem komunikoval, považovali tuto zkušenost za skvělou, někteří dokonce prohlašovali, že to byl nejlepší týden v jejich životě. Já budu trochu víc střízlivý a řeknu jen, že změnil, Mnohé. K lepšímu? Snad. Doufám v to.
Moje svědomí zažilo zemětřesení, karma mi to ale vrací, takže vyrovnáno. Poznal jsem, že bejt sviní není tak těžký, ba naopak. Poznal jsem taky, že sobectví není zavrženíhodné, člověk může konat dobro a být odměněn, konat ne tak úplně dobro a být odměněn je ale mnohem zábavnější, zakázané ovoce chutná nejlépe. Vše je relativní a nihilismus je esencí dnešní dekadentní mladé generace.
Takže díky karmo, díky Finále, díky živote. Je docela i zábava tě žít a fňukání se štěstím v poměru jedna ku jedné je poměrně chutný drink.
„Tohle je moje hra proti tmě, moje krásně plná hlava proti samotě.“
P.S. Vážit si toho, co člověk neztratil nebo se nechystá zakrátko ztratit je u mě velice nedostatkové zboží. Snad to v rámci několika následujících měsíců vypiluju. Čas změn nastal. Nepřežívat, ale žít!
