Takže jsme si společně probrali, co mě trápí, co mě žere, co mě drží nad vodou. Teď je nutno vyzkoumat, co mě drží pod vodou. Otázka je to vskutku netriviálně jednoduchá. Odpovědí je naděje.
Naděje ničí strach, dodává motivaci, posílá motýly do břicha, nedá lidem spát. Beznaděj je ten stav mysli, kdy člověk funguje na sto procent, kope rukama a nohama jen aby se neutopil. Naděje je opium, mámí tělo a hlavu a nutí nás k iracionalitě. Teď je potřeba naději zahodit, rozdupat, spálit a nikdy víc na ni nemyslet, protože naděje uzavírá můj život do jedné dlouhé Möbiovy pásky štěstí a neštěstí, nicméně poslední dobou štěstí velmi relativního a nereálného.
A nyní názorná ukázka dekadence a nihilismu:
Seru na to, budu se utápět v žalu a stále se dokola vracet k těm chvilkám, kdy jsem byl naivně šťastnej. Třeba to tak vůbec nebylo, co když to jde ještě zvrátit? Co je správný rozhodnutí? Co má smysl? Má cenu myslet na minulost a na budoucnost, co když je klíčem k duševnímu komfortu prožívat jen přítomnost? Tím pádem jsem dost v hajzlu, protože moje hlava je vždy zaseklá někdy mezi tady/teď a tam/tehdy. Asi bych u toho měl navždy zůstat, rozjímat nad nesnesitelností bytí jen proto, abych pak byl na chvíli zase naivně šťastný jen proto, abych se pak mohl vracet zpět a zoufat si nad tím, že moje štěstí byla jen fraška, jen proto, abych pak byl překvapen snesitelností bytí a byl šťastný, jen proto, abych pak zase proklínal svět a chtěl zemřít jen proto, abych pak mohl být šťastný jen proto, abych pak mohl být nešťastný.
Takže tak. Děkuju naději za to, že mi ničí život. A přesně tak to chci. Pac a pusu.
“My favorite dreams of you still wash ashore... Scraping through my head till I don't wanna sleep anymore.”
Žádné komentáře:
Okomentovat