“Hold me now because I'm falling and things could never be the same”
Dovolím si vložit nedlouhé intermezzo, zpochybňující vše, co jsem doteď napsal. Co když -
jsem vlastně dokonale šťastný, můj život je záviděníhodný a cokoli se mi děje je jen cesta, jak naplno žít? Co když si vše jen moje chorá mysl představuje, vidí ve všem jen negativa a nutí mě převracet vše tak, aby to vyznělo jak ty nejhorší pozemská muka?
Neměl bych tuto možnost zvažovat a aspoň se zkusit radovat, vypnout mozek, nahodit úsměv a zkusit se rozloučit se svým dosavadním životem tak, jak je mu hodno?
Možná, možná....
Život asi nejspíš skýtá útěchu ve štěstí, v radosti a nevědomí. Nicméně se obávám, že tento způsob není pro mě.
Musím navždy řešit nevyřešitelné hádanky, ignorujíc přitom ty, kteří se mi snaží pomoct a odmítat ty, kteří mě i přesto milují.
Ale
to, že pochybuji, značí postup? Každá správná vědecká teorie musí být zpochybnitelná a to ji vystavuje k šanci být snadno překonanou.
Chci jen to, co nemám. Jak patetické. Uznávám. Měl bych klesnout tak hluboko, jak si myslím, že jsem. Pak bych možná oceňoval i to, co mám.
Dekadence, nihilismus, relativita... sračky, kterými se snažím obhájit svoje postavení, které není udržitelné. Ne dnes. Aspoň dnes.
Odhalujíc vše co mám i nemám, zbývají jen otazníky. Velké plochy prázdna, nicoty a tmy. Jak rád bych se jich zbavil, nevím jak...
Asi bych se tomu měl oddat a spokojeně žít. Neřešit budoucnost a hlavně ne minulost. Nefňukat, neplakat, nepsat.
Zapřemýšlím nad tím.
Zapřemýšlím nad tím.
Žádné komentáře:
Okomentovat