“Love distorts things, or even worse. Love is something you've never asked for.”
Posledně jsem psal o čase. O tom, že funguje jako ranhojič, omílá vzpomínky, zanechává jen to dobré a vytěsňuje to špatné. Mění. Už se necítím tak... intenzivně jako před několika dny, které mi teď připadají jako věčnost. A věčnost je to jediné, co teď mám. A to je asi dobře, čas je kámoš, naděje nepřítel. Nebo možná naopak, sám už se v tom nevyznám.
V Odcházení sem se snažil odejít, uzavřít, dokončit a ponechat co možná nejmenší zadní vrátka, jak je jen v současné chvíli možné. Nicméně Odcházení byla jen jedna z fází, kterými sem si za celou dobu obnovení TWMYLA blogu prošel. Takže Odcházení je vlastně velmi neobjektivní, nesubjektivní a vlastně ani nevím, jestli si za ním stojím nebo ne. Každopádně každý, kdo si ho přečte, získá alespoň částečnou představu o čem píšu, proč píšu a kvůli čemu píšu. Poslední krok sebereflexe je projít si pěkně popořadě jednotlivé fáze. Asi mi to nepomůže, ale kdyby mi někdy dal čas zapomenout, budu se mít kam vrátit a připomenout si, jak je život krásně hořkosladkej.
1) IT'S JUST A FLESH WOUND
“Gonna be you and me
Gonna be everything you've ever dreamed”
Štěstí otupovalo bolest a žal. Mylně jsem se domníval, že jsem těžce nad věcí a mám vše ve svých rukách. Nebo jsem to možná v té době ještě doopravdy měl. Čas na hodinkách byl ještě daleko před dvanáctkou. Poznávání nepoznaného a vše bylo super.
2) ZTRÁCENÍ SE
“You really thought that you had it made
But it's all fucked up and it's all insane”
Jakmile ručička překročila 55, začal jsem se cítit fakt divně. Předem prohraný boj proti času nastal. Endorfin se staral o to, abych to nevzdával předčasně a já měnil vlastní diskomfort za vlastní komfort. Jsem na sebe hrozně naštvaný, že jsem to nechal dojít až sem.
3) REFLEXE a ZLOM
“I was alone, falling free
Trying my best not to forget,
What happened to us, what happened to me,
What happened as I let it slip”
59. Utíkám do Prahy, protože doma je to děsivé. Nemůžu zůstat sám se sebou, protože endorfinům už odzvonilo a já svůj boj prohrál. Asi jsem stihl říct vše, co jsem říct chtěl, nicméně jsem neřekl to, co jsem říct měl. Aspoň mi zůstalo sladké nevědomí reality. Nicméně sám nechápu, jak se to mohlo všechno stát tak rychle. Moje mysl se mě snaží zabít, chce, abych trpěl.
4) PRAVDY a DEPRESE
“It's bugging me, grating me
And twisting me around
Yeah I'm endlessly caving in
And turning inside out
It's holding me, morphing me
And forcing me to strive
To be endlessly cold within
And dreaming I'm alive”
Jakmile ručička překročí dvanáctku, už nemá smysl měřit čas. Zoufale přijímám jakoukoli možnost utéct od reality, která je ale jen mou verzí skutečnosti. To se zakrátko mění. Domeček z karet padá k zemi. Už se ale asi nemám kam hlouběji dostat, protože šok střídá jen zklamání. Mírnější, než jsem čekal.
5) HRA PROTI TMĚ, 2.0
“Bury it
I won't let you bury it
I won't let you smother it
I won't let you murder it”
Nemám už žádné strategie, jak se s tím vypořádat. Úniky nestačí. nesnáším sebe i celý svět. Vlastně si za to ale můžu sám, nechal jsem to překročit určitou hranici a pak se stal slepým a zranitelným. Karty byly vyložené celou dobu, hrál sem předem prohranou partii. Sebelítost, nejhorší ze všech věcí. Stojím v dešti, nehledám přístřeší.
6) ODCHÁZENÍ
“I think I'm drowning
Asphyxiated
I wanna break this spell
That you've created”
Déšť se zmírňuje. Jsem schopen na věci nahlížet trošku jinak. Cítím se lépe, aspoň myslím. V hlavě pořád chaos, emotivní stránka věci ale už vykazuje menší amplitudu. Asi se začínám pomalu smiřovat s tím, jak věci jsou. Naději odhazuji v dál, píšu Odcházení a cítím to tak. Ponechávám si zadní vrátka. Jsem vděčný pod nánosem smutku.
7) EPISODE IV
“Hush
It's okay
Dry your eyes
Soulmate dry your eyes
Cause soulmates never die”
Naděje se vrátila. Nevím jak, nevím proč. Hlava vyhlašuje seppuku. Zadní vrátka se mění v bezednou propast, do které padají zbytky klidu duše, které jsem jakž takž získal. Noci jsou nekonečně dlouhé.
8) SOUČASNOST
“Destroy myself again”
Situace se nijak nemění. Když nemyslím, nezoufám si. Většinou ale myslím. Čas odvedl svou práci a já už nedokážu objektivně nahlížet do minulosti, protože si pamatuju jen to dobré před dvanáctkou a jen to špatné po. Minulost nenabízí nic, přítomností neumím žít. Občas konzumuji vzpomínky, ty části dne považuji za ty nejlepší. Ty a úniky. Nutí mě to znova psát, znova klesat. Nicméně ta cesta, kterou jsem si prošel až sem, mi dovoluje vidět věci trochu víc zaostřeně. Naděje už není to jediné, co mi třeští v hlavě. Vzpomínky používám spíš pro vlastní potěšení než pro ublížení si. Asi budu muset absolvovat ještě pár cyklů výše zmíněného. Dny, týdny, měsíce. Pak to bude v pohodě. Ale co je v pohodě, to teď nedokážu říct (zadní vrátka #2).
-) VZPOMÍNKY
A na samotný závěr: oblíbená píseň pana Björna Erikssona
Co tedy teď? Proč jsem to všechno psal? Je to nějaký druh terapie? Testament? Sám nevím. Vlastně jsem tím sám vytvořil vzpomínku. Nicméně jsem šťastný za všechno to před dvanáctkou, bylo to super a skvělý a neměl bych to teď pořád omílat a uměle přiživovat. Měl bych být vděčný a uchovat si to jako krásné vzpomínky. Já ale nikdy nedělal to, co bych dělat měl.
Trochu mě mrzí, vlastně hodně mě mrzí, že jsem ztratil nadhled a přišel o odtažitost. Respektive nemrzí mě, že jsem se až moc přiblížil ke slunci a shořely mi křídla, ale že jsem se přiblížil v tak hloupou chvíli a teď nevím, co dělat... protože to, co ve mně zbylo dřív nebo později nejspíš pomalu uhasne, zmizí. Teď bych bez rozmýšlení odjel pryč, propil noci, jezdil na kolečkovejch bruslích, chodil do divadla, naučil se tančit, zdolával hory... je to ta doba, kdy je všechno možné, ale vyznívá to do prázdna, protože před sebou si to dokazovat nemusím. Čas hraje proti mně a já si to až moc dobře uvědomuju.
Aspoň vím, že jsem se za posledních pár let změnil a přitom vůbec ne.
A taky mám o trochu víc rád psy.
Pac a haf.
Žádné komentáře:
Okomentovat