Noční procházky prázdnými ulicemi Plzně dávají dostatek prostoru pro přemýšlení. Jak se vůbec postavit k životu, který zrovna tady a zrovna teď nabízí jen potěšení z neštěstí. Posledně jsem rozjímal nad tendencí volit cíle mimo můj dosah, respektive uvědomování si jich až když opustí zónu dosažitelnosti. Skvěle tak zapadají do dekadentních vzorců. Dlouhý kabát, štíhlá silueta, černý kafe, cigareta a za oknem sníh.
“Our little group has always been and always will until the end.”
Nicméně...
Cíle nejsou vše a i prostředek může být cílem. Musím tedy zmínit světlo v jinak temném světě nočního bdění reflexe vlastní duše. Kvalitní a úspěšný večer strávený s přáteli je vždy stvrzen cigaretou ve skupině nekuřáků. Jedná se o prostý rituál. Stejně tak pokud je možnost existují evergreeny, které musí zaznít na každé povedené akci a dokážou vysvlíct i vorvaně v lidské podobě. V životě mám tedy obrovské štěstí na přátele a moc si toho vážím. Polovina denní a noční náplně mého života je v současnosti brekot nad holkou, kterou nedokážu získat; zbylých padesát procent tvoří těžce dekadentní humor, povětšinou cílený na výše zmíněnou první půlku mého volnočasového programu. Není nic lepšího, než bejt totálně v hajzlu a moct se tomu od srdce zasmát.
Takže díky lidi, že to se mnou držíte. Ačkoli to odporuje těm in a kůl slovům, které začínají na DE a NI, musí to tu zaznít.
Ale...
Aby zase nedošlo k mýlce. Život pořád bolí, kurevsky moc. A to je dobře.
„Přehlušit samotu, opít strach
bereme cokoli, hlavně ať to nebolí
další, další den.“
Žádné komentáře:
Okomentovat