Relativita jistot a světa celkově je vskutku velmi zdrcující. Ačkoli sem se vydal mimo cestu jistot, i tak jsem si utvářel nějaké záchytné body, na kterých jsem stavěl velmi křehké konstrukce chápání reality a hlavně chápání jiných lidí.
Čas od času ale dojde k lagu v mozku, ať už u mě nebo u někoho jinýho a realita je vnímána značně pokřiveně. To rozčarování, když se dozvím pravdu, fakt stojí za to. Něco jako pěst přímo mezi oči, ale zevnitř lebky.
Každopádně...
Pěst vyvolá snadno reakci a reakce je přesně to, co je v tu chvíli třeba. Nějaký pohyb, změna, potvrzení relativity života. Rozčarování rychle zmizí a dojde na reflexi situace, redefinici reality a přenastavení cílů.
A to je to, oč tu běží. Cíle. Motivace. Dekadentní nihilisté to mají asi nejjednodušší, prostě se trošku zlejou s kámošema, vystřízliví a pofňukávaj nad holkama, který nemůžou mít. V horšim případě jim píšou. V nejhoršim za nima plánujou jet do Ameriky. V úplně nejhoršim tam i jedou a pěst mezi oči zevnitř lebky dostanou až na místě. Pak už je čistě teoreticky čeká jenom rychlá sebevražda. Jejich cíl i motivace je jasná, chtějí něco, co nemůžou nikdy mít. A kdyby to náhodou někdy měli, tak si toho neváží a chtějí něco jiného.
Není nám pomoci.
Každopádně jakmile to klapne, nějakou podivnou shodou náhod, tak se z dekadentního nihilisty stane normální člověk, který si spokojeně žije a nemusí brečet na blogísku. Nicméně v tom teď momentálně nevidím žádný smysl. Smysl je v tom si to všechno protrpět, nasbírat jizvy na duši. O to víc si pak člověk užije ty vzácné chvíle klidu a štěstí.
Špatný dny, dekadentní noci a nihilistický rána.
Žádné komentáře:
Okomentovat