Moje hra proti tmě

“Time is a flat circle.”

Vše se opakuje a stejně jako jsem fňukal čtyři roky zpět, tak se realita usmyslila a vrhla na mě dost rozdílnou situaci se stejným výsledkem... fňukám zas. O trochu víc sebekriticky, možná i dospěle, ale fňukání je fňukání. Člověk opět hledá dávno ztracené emo songy, ke kterým se přidávají nové, které za ty léta nasbíral (čistě náhodou, nikoli cíleným hledáním... přeci jen, poslední léta patřila k těm nejsvětlejším v mém životě) a uvažuje nad nezbytností sebevraždy.

Nicméně aby nedošlo k mýlce, blog nenese jméno CryMeARiver blog záměrně. Poslední měsíc a půl byl zlomovej. Ačkoliv to dokážu ocenit až teď, z retrospektivy. Na hracím stole života jsem veden rukou osudu vzal kostky a dal na instinkt, zahazujíc přitom svět jistot. Ze slunečného odpoledne do víru noci.

Plzeňský filmový festival Finále mění lidi a všichni předchůdci na postu porotce studentské poroty, se kterými jsem nějakým způsobem komunikoval, považovali tuto zkušenost za skvělou, někteří dokonce prohlašovali, že to byl nejlepší týden v jejich životě. Já budu trochu víc střízlivý a řeknu jen, že změnil, Mnohé. K lepšímu? Snad. Doufám v to.

Moje svědomí zažilo zemětřesení, karma mi to ale vrací, takže vyrovnáno. Poznal jsem, že bejt sviní není tak těžký, ba naopak. Poznal jsem taky, že sobectví není zavrženíhodné, člověk může konat dobro a být odměněn, konat ne tak úplně dobro a být odměněn je ale mnohem zábavnější, zakázané ovoce chutná nejlépe. Vše je relativní a nihilismus je esencí dnešní dekadentní mladé generace.

Takže díky karmo, díky Finále, díky živote. Je docela i zábava tě žít a fňukání se štěstím v poměru jedna ku jedné je poměrně chutný drink.

„Tohle je moje hra proti tmě, moje krásně plná hlava proti samotě.“

P.S. Vážit si toho, co člověk neztratil nebo se nechystá zakrátko ztratit je u mě velice nedostatkové zboží. Snad to v rámci několika následujících měsíců vypiluju. Čas změn nastal. Nepřežívat, ale žít!