Odcházení

„Samotu zabiju tebou na pár dní

bude to buď a nebo parádní

společně utečeme realitě“

Cítím potřebu vyzpovídat se ještě z jedné věci, než ji odložím pod co největší nával ledu, který dokážu najít. Ta věc je vlastně důvodem, proč jsem se po tolika letech vrátil na tohle zpropadené místo a vytažením zátky ze své duše se tu začal obnažovat před kýmkoli, kdo se zastaví na svou denní dávku depresí. Ta věc je vlastně osoba.

“Here it ends

No one's gonna shed a tear

No need to shout

Just to stand the silence”

S nejmenovanou osobou a hlavně se mnou to bylo jako na houpačce. Horská dráha je lepší přirovnání. Nahoru a dolů. Ačkoli jsme se seznámili s jasným stigmatem označující dobu trvání našeho společného fungování, tak jsme se víceméně rozhodli nad ničím nepřemýšlet a vzít za vděk časem, který nám byl vyměřen.

ALE

každý správný příběh má ale. Ale v tomto příběhu se dá nazvat odstupem, nadhledem, okouzlením. Zatímco dny a týdny ubíhaly a já byl sám překvapen, jak hladce a spokojeně vše probíhá, na druhé straně barikády se asi realita utvářela zcela odlišně. Okouzlení proběhlo jednostranně. Nicméně i bez okouzlení se zřejmě dokáže člověk bavit s druhým člověkem na úrovni, na které bych to asi nikdy bez okouzlení já osobně nezvládl.

“This is not what you wanted

Not what you had in mind”

Abych byl zcela upřímný, za celou tu dobu jsem dělal mnohem horší věci, za které si to vše zasloužím. Každopádně čim blíže byl den loučení, tím více jsme si uvědomoval, že jsem doopravdy okouzlen. Zamilován? Možná. A v tu chvíli mi dal můj nadhled sbohem, odstup, který jsem si držel jako ochranný štít, zmizel. Bylo mi jasný, že teď končí veškerá sranda, veškeré štěstí, které mě za tu společnou dobu někdy více a někdy méně naplňovalo, bylo pryč a nastal čas na bolest. Žal.

“You make this all go away

You make it all go away 

I just want something

I just want something I can never have”

A pak nadešel den D. Den, před kterým jsem raději utekl do Prahy do hřejivé náruče alkoholu a přátel, kde jsem se mohl vyzpovídat tak jako tady a teď. Určitě mi to pomohlo. Snažil jsem se rozloučit co nejdůstojnějším způsobem. Asi mi to úplně nevyšlo. Hlavně protože jsem stavěl na premise toho, že zatímco já budu postrádat ji, budu i já postrádán. Nicméně na tohle zvratové rozuzlení došlo o pár dní později, kdy jsem zase zbaběle prchal před svou krásně plnou hlavou. Byla to ta správná beznaděj, když jsem se dozvěděl to, co jsem nechtěl celou tu dobu vidět. Na druhou stranu vytloukání klínu klínem není to nejlepší řešení, ale je to řešení. Žal z relativní samoty nahradil žal z absolutní samoty. Ačkoli nikdy není nic tak absolutní, jak se na první pohled zdá.

“Violent role play

Codeine champagne

The brainwash came free

Love you

Leave me”

Co říct závěrem. Jsem vděčný, moc, ačkoli se to tak teď nezdá, protože vděk je zahrabán pod nánosem smutku. Bylo to krásný, bylo to super, chtěl jsem víc, ale jsem spokojen. Hlavně jsem měl pocit, že žiju a ten pocit přetrvává i teď. To, že došlo k nedorozumění ohledně toho, kdo koho chce a jak moc, to je holt velmi nemilé, ale kdyby bylo vše jasné od začátku, tak bych si to nikdy tak neužil.

Tímto bych chtěl kapitolu mého života označenou písmenem P odložit stranou. Možná se k ní někdy vrátím, ale to je už otázka moru jménem naděje.

Láska je svinstvo, ale je jí třeba. Přeci jen, blog nenese svůj název jen tak pro nic za nic. Je potřeba milovat.

“Carve your name into my arm

Instead of stressed, I lie here charmed

Cuz there's nothing else to do

Every me and every you”