Nepatřím/ Náležím

Nepatřím

Když jsem se našel

Tak jsem se ztratil

Stejně mám pocit

Že až moc jsem platil

Mám pocit, že musím někam patřit. Momentálně se nacházím mezi kamenem a tvrdým místem (nejsem si jistej, jak to co nejlíp přeložit), přičemž ani jedna z cest, dopředu i dozadu, není přijatelná. Vlastně ani možná. I tak mám potřebu patřit k někomu. Nicméně chápu, že to není v mých rukách. Což mě hrozně štve. Neovládat situaci. Někdy mezi beznadějí a zoufalstvím je jenom naděje. Naděje je jasnej nepřítel. Musím teda místo dopředu nebo dozadu zvolit cestu bokem. Toť je vše, co jsem dnes po cestě domů na toto téma vykoumal.

Když jsem tě ztratil

Tak jsem se našel

Stejně mám pocit

Že daleko jsem zašel

Cesta bokem... určitě existuje. To je jasný. Spíš se bojím toho, jak obtížný bude ji najít. Zvlášť když mě gravitace táhne pokaždý k pólu. Potřeboval bych pořádnej reset, zapomenout. Vymazat paměť a hlavně naději. Jakmile tu třetí cestu najdu, tak to bude snadný, snad. Spíš mi hlavou vrtá otázka, proč musím někam patřit. K někomu. Tak zoufale moc. Proč se cejtim tak hrozně sám, i když samota je asi víceméně normální stav. Třeba to jednou rozlousknu. Nebo ještě líp - překonám. Momentálně to vidim jako obrovskou slabinu. 

Možná že cesta může bejt cíl

Ale spíš nikdo nic nepochopil

Náležím

Jakmile zazní dvakrát po sobě Jsem na tom stejně mám tě rád a já jsem v přítomnosti přátel, do půl těla nahejch, tak si řikám, že vlastně můžu bejt i šťastnej. Přináležet k přátelům. Třeba dneska. Krom Chci zas v tobě spát přišla i další vzpomínka. Na dětství. Medvídek. A na první chvíle, kdy jsem si připadal skvěle. Kdy jsem hrozně moc chtěl patřit k někomu. Nikdy nic nebylo. Tenkrát to nevyšlo. Ale bylo fajn zavzpomínat. Objevit něco, co normálně neobjevím. Připadá mi to jako věčnost.

Od tý doby se toho hrozně moc změnilo. Teď už mám asi víceméně celej svuj život ve svejch rukách. Proto mě dvojnásobně štve moje zaseknutí. Navíc zaseknutí, který nedokážu sám úspěšně vyřešit. Nebo asi dokážu, ale teď rozhodně nechci. Naděje je svině, a já ji moc rád udržuju při životě. Měl bych ale řešit jiný věci. Bydlení, brigádu, Berlín, jak si užít prázdniny, bakalářku... Část z toho řeším, ale spíš na popud mý aktuální situace. Což asi není ke škodě. Krom trápení je to i katalyzátor. Nicméně jsem se chtěl dostat někam jinam. K vyšší a nižší kultuře.

Když jsem dneska tak seděl na jednom nejmenovanym místě a říkal si, jestli je to adekvátní místo, kde trávit páteční noc a sobotní ráno, tak mě napadlo, že vlastně ani tak nejde o místo. Jde o lidi. Jakmile se tlupa rádoby intelektuálů nahrne na dětský hřiště a začne dělat bábovičky, změní to samotnou podstatu hřiště a báboviček. takhle nějak přece vznikají trendy a styly. Takže bych se asi neměl stydět za to, co dělám, protože jakmile to dokážu tímto způsobem reflektovat a nejsem v tom sám, nýbrž ve společnosti mejch přátel studujích na vysokejch školách, tak se nejedná o nižší kulturu. Je to minimálně naše kultura. A ať se mi někdo postaví do cesty s tím, že to není adekvátní našemu věku nebo inteligenci. Jde o to žít, ne? Zvlášť v tomhle věku a s touhle inteligencí. Moc dobře si uvědomuju, že čas hraje proti mně. Proti všem. Tohle je ten zlatej věk, svobodnej a relativně bez starostí.    

To by asi pro dnešek stačilo. Nepatřím, jenom náležím. Ale i to se počítá. Časem snad budu i patřit a zároveň náležet. Pak to zase bude super a nebudu muset používat blog ke svýmu filozofování de facto nad ničim.