Under a dark sky

Ačkoli název nic nenapoví, dneska bych se rád věnoval motivaci. Dopředu avizuji, že cokoli bude následovat není žádný honění si trika, nicméně je nutno to zmínit jako demonstraci a inspiraci mých myšlenek. A bude to rozhodně kratší než posledně. Slibuju.

Jak již mnozí pochytili, teď je vysoce těkavé období mého života. Období změn. Snažím se zkoušet cokoli se mi dostane pod ruku a hlavně to, co jsem vždy odmítal. Přeci jen nemám co ztratit a důsledky mi zatím nepříjdou nijak závažné. ALE rozhodně nemám nad situací nadhled, takže mi to třeba následky po čase nandaj zpátky. Absenci nadhledu jsem taky dnes zjistil, ale o tom až o trochu dále v textu, aby to dávalo smysl.

Takže jedna z těch pár změn, na kterejch teď pracuju nebo se o to aspoň snažím je, světe div se, moje tělesná schránka. Co si budeme nalhávat, pár kilo navíc ke škodě není, ale už jsem je měl moc dlouho a pár kilo dolů taky neuškodí. Každopádně jako laik v tomto odvětví musím dohánět zkušenosti a schopností motivací a zápalem pro věc. Proto jsem musel vybrat na svůj první velkej běh po noční Plzni adekvátní cíl cesty. Adekvátní motivaci. Zakázaný ovoce chutná nejlépe a tak jsem se po víc jak měsíci jako vrah vrátil na místo činu. Nic silnějšího už mi v zásobě nezbylo. Až teď jsem získal ten pravý nadhled. V jistym slova smyslu. Dokázal jsem konečně ocenit i jinou čtvrt než tu vlastní. Tady totiž nemáme tak pěknou hlavní ulici, kde to v noci tak příjemně a poklidně žije, relativně. K některým věcem musí člověk dospět. Časem. Nicméně o Borech, Lochotíně, Skvrňanech a Košutce si pořád myslim svoje!

Takže motivaci jsem měl. Úspěšně jsem doběhl do poloviny trasy. Vlastně do cíle. A zjistil, že necítím nic. Vůbec nic. Bez špetky nostalgie. Což je jedině dobře. Motivace jsou čistě relativní. Slouží jen k dosažení cíle. A cíle se s adekvátní motivací dá dosáhnout snadno. Ale co když je to všechno jen fraška? Strašně rád si kladu jako motivaci úplný blbosti jako děti ve školce. Uplav ještě dva bazény za zbytek času a stane se tohle nebo tohle. Sám tomu nevěřím, ale jako motivace to skvěle postačí. Dneska jsem si ale uvědomil, že vlastně ani nevím, jestli tohle nebo tohle vlastně vůbec chci. Dokáže to bejt jenom dobrá motivace, ale cíl už asi ne. Je to poměrně děsivý, ta možnost, že ačkoli bych hrozně moc rád byl šťastnej, tak vlastně nevim, jak na to. Taky je tu samozřejmě možnost, že štěstí přichází samo a jakmile tu bude, tak to poznám a nebudu muset zkoumat proč a jak. Už se těším.

Když jsem teda běžel zpět, podél tý dlouhý ulice, která poměrně žila a byla pořád tak cizí, ale i známá, kolem mě sem tam projel autobus nebo trolejbus a já bloumal: co vlastně chci a jestli by to nemělo navždy jen zůstat motivací, protože tak to dokonale plní svůj účel, zatímco jakmile bych to měl, tak bych ani nevěděl co s tím. Nebo možná věděl. Fakt nevím. Těkavý časy. Těžko hledat odpovědi na nezodpověditelný otázky. Cesta zpět taky byla mnohem pomalejší a úmornější. Únava nehrála roli, bylo to vše jenom v mojí hlavě.

Dneska jsem teda zjistil, ačkoli nerad, že čehokoli co obnáší jenom sebe sama se dá dosáhnout. Stačí jen mít motivaci k dosažení cíle a věřit jí. Dokud si tedy budu myslet, že když vyběhám pár kil, tak budu šťastnější, tak to asi bude fungovat. Problém je, že jsem začal pochybovat. A co je nejdůležitější, jakmile cíl zahrnuje další lidi, tak pouhá motivace nemusí vůbec stačit. A s tim nic dělat nejde. Zajímavý, jak pochyby potopily super běh pod temnym nebem a super náladu, která z něho plynula. Ale co potopí pochyby? Jistoty, o kterých bych nedokázal pochybovat, jsem zatím asi nenašel.

A kam běžet příště? To je asi jedno. Motivace jsou čistě relativní. Jakmile (ne)zklamala ta nejsilnější, co jsem dokázal momentálně najít, respektive mě i tak přivedla k pochybám, tak je to asi jedno. Prostě příště rovně. Nebo taky ne. Jak se mi bude chtít. Řád chaosu nedám, ale aspoň se nebudu nudit.