Rád bych navázal na svoje včerejší myšlenky. Připusťme existenci umělých pudů, umělých motivací a cílů. Ať už se honíme za penězi, láskou, novým autem, štěstím... Mám vůbec pevnou nohu pod nohama, když si dovolím tvrdit, že neexistuje nějaký vyšší smysl za naším jednáním? Že jde jen o hormony v naší krvi, o nic víc. Ty přece určují, jak se budeme cítit. A my se k nim snažíme dostat skrze uměle naučené reflexy, jako Pavlovovi psi. Pomocí situací, které sme se naučili vnímat jako reálné utváříme reálné důsledky. A kruh se uzavírá. Nalháváme si smysl našemu jednání, naší radosti i utrpení, abychom nezjistili, že jsme v podstatě jen zvířata. Všechno je v našem světě přeci tak krásné, zářivé a inteligentní. Dekadenci odsuzujeme.
Jedna z mála věci, co jsem se naučil za poslední dva roky na sociologii je to, že nikdy není možné popsat realitu ve své komplexnosti. Úloha sociologů tedy není popisovat, protože to nikdy nezvládneme věrně. Objektivně. Vědecky. Můžeme jen překládat. Zprostředkovávat. Když ale není možné popisovat realitu, která je jen projekcí našich myšlenek do okolí, jak se mám vůbec snažit o to pochopit sám sebe? Nic není takové, jak se na první pohled zdá. A jakmile se člověk začne nořit hlouběji, nachází jenom další otázky a slepé uličky. Aspoň tedy já.
Začalo to prostými pochybami nad motivací, nad pravdivostí cílů, kterých chci dosáhnout. Přeci jen, za vším se dá najít snaha být šťastný. Jak jednoduché. Takže jsem se vydal po cestě štěstí. Co je to pro mě štěstí a jak ho dosáhnout. Nevím. Je to hrozně relativní. Hrozně. Proto je lepší začít od toho nejjednoduššího. Endorfiny. Jsou endorfiny, je štěstí. A to mě dostalo ke vzpomínkám. K jedné konkrétní. Kdy jsem zavrhoval lásku tváří v tvář lásce, protože to je jen reakce našeho mozku, jak k sobě na devět měsíců svázat muže a ženu, aby mohlo dojít k neohrožovanému těhotenství a porodu. Evoluce nám to pěkně zakódovala někam hluboko od podvědomí.
A to mě vedlo dál. Dneska je přeci bláhové pochybovat o existenci lásky, není tomu tak? Společnost se stává dalším krůčkem v naší evoluci a pomalu zakódovává krom devíti měsíců ochrany i červený plyšový srdce a kino a romantickou večeři zakončenou v posteli při svíčkách. Umíme do všeho vložit smysl, když se nám to hodí. Takže dál. Co když ale není smysl. Hlubší smysl. Co když je to všechno vlastně úplně prosté. Žijeme naše životy. Nežijeme je sami. Snažíme se být šťastní. Doba je komplikovaná a ne vždy to jde. trápíme se a radujeme se. Vkládáme všude domnělé významy a smysly. Komplikujeme. Ztrácíme se. Jsme ztraceni. A racionalita nikam nevede. Točíme se v kruzích. Dokola. Pořád jenom dokola.
Depresivní? Dekadentní? Možná. Ale nepřijde mi to tak. Prostě je asi normální se občas ztratit, než si člověk vybuduje malý ostrov. Pevnou zem pod nohama. Když se k němu další připojí, může ostrov vždy trošku rozšířit. Jenom ne moc, čim míň prostoru, tim líp. Člověk se pak tak snadno neztratí.
And if you look at your reflection
Is that all you want it to be
What if you could look right through the cracks
Would you find yourself
Find yourself afraid to see?
Žádné komentáře:
Okomentovat