Protège-moi

Přišel čas rozumu a racionality. Osvícenství. Co si budeme nalhávat, všechno je to jen v moji hlavě a já jsem ten jediný, kdo to může rozlousknout. Což je na jednu stranu super, protože mám moc měnit a rozhodovat. Na stranu druhou je to hrozný, protože měnit nechci. Ale už v tom nemůžu dál pokračovat. Rozum mě dohnal. Konečně.

Regner je moje království. Tam utíkám, když je moje postel pro jednoho až bolestně moc velká. V Regnerovi, kde uchovávám vzpomínky a kde je nyní přetavuju, se špetkou melancholie. Navíc tam skvěle hrajou. Je to místo, které si neprávem uzurpuju za účelem, který je hanebný. Místo, kde jsem někým jiným a zároveň sebou. Kde ochutnávám tóny dospělosti, ke kterým jsem postupně i já sám došel. Záchytný bod v těchto těkavých časech. Plný kostlivců ve skříních, odrazů minulosti kdysi tak zářivých, dnes tak bledých. Asi už je ani nepotřebuji. I tak je ochotně hledám. Pachuť, tak hořká i sladká. Zakázaná radost i starost. Čistota skrze kontaminaci. Hanebné. Potřebné.

Sommes nous les jouets du destin

Souviens toi des moments divins

Planants, éclatés au matin

Et maintenant nous sommes tout seuls

Všechno si to dělám sám, když zavrhuju racionalitu a zůstávám dobrovolně v tomhle stavu. Střípky z dob minulých jsou tak lákavé, hřejivé v kontaktu s mrazivou současností, kterou jimi posiluji. Nicméně tento stav už není trvalý, už je to lepší. Tohle přeci jen není brečící blog, nebo by aspoň neměl být, je to blog o změně. O naději. O lásce. O životě. Nic z toho nepopírám a neignoruji, jenom si teď po nocích sám při cestě domů libuju v minulosti a její síle držet mě u dna. Jestli je to dobře nebo špatně? To není podstatné. Čím míň o tom píšu, tím víc žiju.

Možná že přeci jen neumím prohrávat. Tváří v tvář porážce jsem se uzavřel do časový bubliny vzpomínek a polopravd, kterou jsem si utvořil jako štít před realitou. Ale před realitou člověk utéct nemůže a tak jsem byl drcen mezi současností a minulostí, nenávistí a láskou, bolestí a štěstím. Byla to docela sranda. Nutilo mě to myslet, jednat. Už jsem mluvil o tom, že nesnáším, když nepatřím. To mě tedy bude nutit myslet a jednat i do budoucnosti.

I've done some things you won't believe

I've said some things that ain't the truth

I've screamed some words that might seem vile

I've done some things you won't believe

Poslední měsíc v kostce: Vitacit, absinth a lambrusco v Regnerovi

Jelikož je to vše jen u mě, v mojí hlavě, tak jen moje pevná vůle to může zlomit. Říct si dost. Říkám tedy dost. Už to stačilo. Doba postoupila natolik, že to zvládnu. Regnera už jsem kontaminoval, nic víc už mi nezbylo. Měnit vše co jde a ponechat jen to nejdůležitější. A toho přeci moc není.

Protège-moi, protège-moi

Protège moi de mes dèsirs

Myslím moc. Vždycky jsem to bral jako svou přednost. Ale když člověk moc myslí, ale nemá odpovědí ani řešení, tak je to ještě horší, než kdyby nemyslel vůbec. Další smutná pravda.

Dneska budu očekávat špatné sny. Zasloužím si je. Jenom jsem chtěl něco víc od západu slunce. Něco víc od už tak dobrého života. Ale i tak se jeden měsíc štěstí vyrovná mnoha špatným.

Let in the light

But obstruct my view