Tak jedem vy hovna!
První citát jsem zvolil čistě účelně. Odrazujíc všechny ty, co jsou choulostiví na vulgární vyjadřování. Ale když má celá první polovina dnešního zamyšlení být o dekadenci, tak nemohu jinak. Nedávno jsem se dostal ke článku, který Čechy obviňoval z dekadence, submisivity mužů, děvkovství žen, negativismu a mimo jiné čerpal svoje zdroje z dokumentu Obnažený národ. To, co mě ale nejvíce zarazilo, bylo odsuzování těch, kteří raději utečou, než aby se postavili této skutečnosti. Je přeci jednodušší bořit, nežli budovat.
Ano, jsme veskrze dekadentní. Sám to vím. Dneska jsem viděl věci, které nebyly ani trochu na úrovni. Něco možná i trochu nezákonýho. Sám sem se toho zúčastnil. Moje generace je v očích skeptiků a starších generací ztracená. Ale proč to je nutně špatně? Hegemonní maskulinita už není co bývala, stejně tak svět se mění. Nějak nechápu, proč bych měl mít potřebu stydět se za to, co dělám a čím sem. Ano, je nutno odsouvat morálku a hodnotící kritéria stranou, ale nemyslím si, že kdyby šlo do tuhýho, tak bych nedokázal racionálně vymyslet co možná nejméně nevhodné řešení.
Trochu mě tedy uráží, když si nějakej moralista sedne, zavzpomíná, jak bylo za komoušů líp nebo nedej bože že máme teď na hradě Zemana a zapláče si nad tím, jak je všechno špatně a celá země se řítí do sraček. Díky, Tvůj názor nám moc pomohl, otevřel si nám oči. Možná se řítíme do sraček, ale co si budeme nalhávat, dokud bude světu vládnou kapitalismus a peníze budou něčím víc než jen prostředkem, tak se do sraček řítí vše. A jestli přitom budu místo souložení šukat, mluvit sprostě a nebudu ten testosteronovej chlapák, co nikdy nedostane odpověď ne, protože takovejm svalům se ne neřiká, tak to vem čert.
Mimochodem argument s utíkáním do pryč mě nasral asi nejvíc. Bořit a budovat. Člověk, co si dovolí poukázat na neschopnost dnešní reality toho totiž hodně buduje a nenapomáhá bořit. Je přeci vždy jednoduší se do někoho nebo něčeho opřít, než najít řešení. Jestli budu mít možnost, tak vypadnu. Ne kvůli dekadenci. Prostě to chci zkusit. Doma bude pořád doma, ačkoli domov není pevný bod. Nebudu opouštět potápějící se loď jako krysa. Když budu mít možnost a chuť někde se usadit, tak bude mnohem víc záležet na jiných faktorech, než v jakym státě.
A teď něco málo o smrti.
Nechápu, proč je v naší kultuře smrt tak tabuizovaná. Asi bych za to obvinil křesťanství, ale to teď střílím naslepo. Odchod člověka není nic, co by se mělo brát na lehkou váhu. Na druhou stranu člověk ztratí za svůj život mnohem víc lidí, aniž by umřeli. A o to hůř, že pořád někde jsou. Kdyby je šlo ztratit navždy, vymazat naději, bylo by to možná i jednodušší. Teď nechci, aby to vyznělo nějak špatně. Nikomu nepřeju smrt. Jenom poukazuju, že trápení nad smrtí je jen jednou z forem trápení se. A existují minimálně stejně silný trápení, který se obejdou i beze smrti.
Naopak jsem rád, že mám někoho, kdo udělá vše co bude v jeho silách, aby mi na pohřbu zněla ta jedná píseň. A naopak. Někoho takovýho by měl mít každej. Strážci poslední písně. Odcházet by se mělo s nějakou grácií. Zanechat odkaz.
Co tedy víc napsat? Dekadence není nic špatnýho. Kdo to jako něco špatnýho vidí, tak nechápe, jak dneska funguje svět. Dokud jsem schopen sebereflexe svýho chování, tak si to dovolim tvrdit. Mění se kultura, společnost, generace, vzorce chování, morálka, standardy. Je to možná smutný, ale je to tak.
A smrt rozhodně nemusí bejt konec. Trápit se není ke škodě, je to naprosto přirozený, stejně jako se radovat. Narodit se a zemřít. Život žít ve štěstí i neštěstí. Oboje je potřeba, aby vyvažovalo to druhý. Já vždycky viděl za chvilkou štěstí to špatný, jakmile skončí. A v období neštěstí jsem si vážil toho, jak mě to dokáže nakopnout. Láska a nenávist jsou dvě silný emoce, který dokážou s člověkem udělat cokoli. Motivovat ho k mnohým věcem.
Asi už bych na ty plzeňský špatný festy neměl chodit, pak ze mě lezou takovýdle moudra.
Žádné komentáře:
Okomentovat