Přejít ze světla do tmy jde tak jednoduše. Jde jen o to najít cestu. Pochopit sám sebe. Žádná vlastnost, žádná emoce nemůže být nikdy negativní, pokud se využije správně. Ani černá tak nemůže být černou a bílá bílou. Žijeme jen v odstínech šedi. Ve štěstí hledat štěstí a v neštěstí motivaci. A čím větší motivace, tím lépe. Motivací jsem nasbíral až moc. Teď se blíží čas sklizně. Reset.
To, co je podle mě tím pravým aspektem dospívání, je moudrost. Pochopení. Sebe sama. Místa ve světě. Ve světě, kterej stejně z valný většiny existuje jen v našich hlavách. A zde se skrývá paradox. Člověk může dospět tak, že si uvědomí svoji dětinskost. Svoje chlapečkovství. A odmítne se ho vzdát. Protože plní svůj účel. Protože má smysl v realitě beze smyslu.
Dospívání jsou rány. Ubližujeme a necháváme si ubližovat. Ze vzpomínek krystalizuje moudrost. Nejen pochopení sebe sama, ale i akceptace okolí. Každý tíhne po svém kousku štěstí svým způsobem. A to je nutno akceptovat, nikoli se nad někoho povyšovat. Život smysl nemá, smysl je vložený lidskou myslí, protože žít beze smyslu je pro nás nepředstavitelné. Žít a nechat žít.
Co tedy teď? Doufám, že jsem něco málo moudrosti posbíral. Z chyb se člověk učí. Stejně tak z bolesti. A učení se není přeci nikdy ke škodě.
Něco z toho, co jsem se naučil na sociologii, je to, že první tři věty rozhodují o tom, jestli lidi budou číst článek dál nebo ne. Proto dopředu říkám, že vše zde uvedené bude pravda a nic víc.
Prošel jsem za poslední hodinu skoro celou Plzeň (Lochotín - Slovany) a měl dost času přemýšlet. Nad tím, co se událo, co se děje a co se bude dít. Začnu odzadu. Odjedu do Berlína. Na měsíc. Už brzo. A doufám, že to bude jedná velká party. Nebo stres. To už je jedno. Hlavně něco, co mě vystřelí ze stereotypů. Donutí mě myslet jinak. Pak škola, bakalářka, další stres. Pohoda.
Každopádně teď je to nahoru dolů. Chvilky klidu, kdy si věřím na to, že zdolám celej svět a získám to, co chci. A chvilky toho, kdy jsem na dně a říkám si, že už nic nemá cenu. Zrovna pár hodin dozadu jsem si řikal, že tu holku fakt zvládnu. Nevyšlo to (proto Lochotín) a já se zlomil.
Veškerá motivace je Petra (a dovolím si to říct na plnou hubu, protože to Petra stejně nečte - Blogger má super featury, jak zjistit stát, ze kterýho státu si lidi blog prohlížej, ha!). Hubnu, běhám, hledám nový holky, čtu Nietzscheho, snažím se žít, snažím se dospět. Ačkoli nemám. To je to, co mě motivuje. To, že nemám. To, že se nemám snažit. Že už ji nikdy nezískám zpět. To je to největší lákadlo světa.
A ačkoli pořád očekávám od světa něco víc, proto jsem se dnes zlomil, nedá mi to nepochybovat, Co když je něco špatně? Co když je všechno špatně? A co když ne? Co když jsem navždy odsouzen milovat první holku, co mi neřekne ne. A pak ji dřív nebo pozdějš nechat kvůli jiný, hezčí, protože s tou poslední už to nebylo nic moc. Ale jakmile jim člověk řekne ne, tak jsou strašně super a chtěj tě. hrozně moc. A ty s nima spíš a je to ten nejlepší sex co kdy člověk dostal. A pak si ani nemůžeš vážit toho, co máš. Ale to je jedno, protože to stejně skončí. Brzo. Nečekaně. A bolestivě. A pak si si jenom řikám, kde jsem udělal chybu. Všude. A vždycky. A stejně bych opakoval.
Takže jak dospět? Asi nijak. Nemusím se o to snažit. Stačí říkat pravdu. Ubližovat a nechat si ubližovat, protože svět nikdy jinej nebude. Smířit se s tím. Protože nikdy nedostanu to, co chci. A když jo, tak to stejně nebudu chtít. Nejsem ochotnej se s tím smířit, ale musím s tím žít, protože jsem natolik zbabělej s tím vším skoncovat.
Pravda je subjektivní a láska neexistuje. Noci jsou moc dlouhý a dny moc krátký. Naděje dělá ze tmy světlo, ale tma pořád zůstává. Nemám už nic. Žádný tajemství, motivace. Všechno se bortí a stavit se nedaří. A až se jednou podaří, tak to stejně dřív nebo pozdějš zbořím sám.
Jakej má život smysl, když si to všechno uvědomím? Žádnej. Ačkoli bych tak moc chtěl. Je to nekonečnej boj proti větrnejm mlýnům. Snaha dosáhnout něčeho, čeho si stejně nevážím. V tom je asi to kouzlo dospívání. Vážit si něčeho, co není ideál ale stačí to ke spokojenému životu. Takovej ale nejsem. Vždycky jsem chtěl od světa něco víc. Proto budu pořád bojovat, doufat a propadat těmhle stavům. Nebo bude naivně šťastnej.
Vracím se na místa, kam jsem se nikdy vracet nechtěl. Protože už sám moc dobře vím, jak to pak se mnou dopadá a cesta zpět vždycky stojí až moc sil. Je čas na další depku. Hrozně moc by mě zajímalo, co je spouštěč. Fotka? Vzpomínka? Písnička? Každopádně jakmile se to rozjede, už to nedokážu zastavit. Ba naopak. Živim to. Libuju si v tom černym dehtu melancholie, kterej mě pohlcuje, plní mi plíce i mozek, dokud nechci sám vypadnout. Nebo umřít.
You're gone and I gotta stay high
All the time
To keep you off my mind
Aspoň jsem zjistil, že krom toho, že nedokážu najít spouštěče, ačkoli tady určitě jsou a teoreticky se od nich můžu jednoduše odstříhnout (ale nechci?) ani sám nevím, co je příčina. Jádro problému. Respektive dokážu určit jen fragmenty. Samota, frustrace světem, skepse nad vším, rezignování. Ale bojím se toho, že je za tím něco víc. Smutek. Hanba. Vzpomínky nejen na posledních pár měsíců, ale i na předešlý čtyři roky. Pokud tomu tak je a já toho sám lituju, někde hluboko uvnitř a skrytě, tak se asi můžu těšit na to, že to jen tak nezmizí.
Spend my days locked in a haze
Trying to forget you babe
I fall back down
Chtěl jsem víc, nemám nic. Občas najdu dost sil o zoufalou snahu se z toho dostat. Utéct. Ale výsledky jsou více než žalostné a já ztrácím naději a oddávám se osudu, ve kterej sám nevěřim. Čim dál tim častěji. Když nežiju pro současnost odprostěnou od minulosti a budoucnosti, tak se zdržuju u dna. Dobrovolně. Dokud mi nedojde kyslík.
I gotta stay high all my life
To forget I'm missing you
Příště snad o něčem trochu víc zábavnym, pozitivnim. Jenom jsem to teď potřeboval dostat ze sebe, pak to třeba rychlejš přejde. Není totiž nic děsivějšího, než bejt sám se svou hlavou.
Možná bych měl začít akceptovat možnost, že to prostě samo nepřejde a já budu muset zaujmout o dost aktivnější přístup. Jenom se bojím těch důsledků.
Pravidla jsou zde kvůli tomu, aby byla porušena. Protože nic není tak flexibilní a nevyzpytatelné jako lidská mysl. Klíčem přeci není žít pro minulost a budoucnost, ale žít. Žít teď. Minulost v sobě skrývá jen melancholii dob dávno ztracených a budoucnost falešnou motivaci a nesplnitelné cíle. Přítomnost nelže, nemůže lhát. Je taková, jakou ji chceme. A ať je sebevíc skvělá nebo drásá tělo i duši tím nejhorším způsobem, vždy je tu čas. Čas jako jediná jistota. Protože i když je vše popřeno, tak čas vždy plyne. A nikdy se nezastaví. Je to útěcha v dobách temna a strašák v dobách štěstí.
Proto žiju teď pro teď. Nemá cenu plánovat a řešit. Nemá cenu vzpomínat a myslet. Jenom užívat momentu, nikdy se přeci nemůže opakovat. Všechno na světě je hodné zavržení i milování, jde jen o úhel pohledu. A všechno jednou odnese čas a nebude mít smysl se tím zaobírat. Naše životy žité v přítomnosti tedy nemůžou mít nikdy důsledky, stejně tak nemůžou mít nikdy příčiny. Jsou to prostě jen životy. Je to prostě jen svět. Odpoutaný od kdysi a tam a fascinovaný tady a teď je mnohem zajímavější. Ovlivnitelný. Můj.
Nicméně jsou tu jisté hranice. Neodstranitelné i lehce překonatelné. Ty největší jsou v uvažování a myšlení. Ačkoli můžu tvrdit, že je vše sebevíc relativní, proměnné, neuchopitelné a měnné, tak vždy uvažujeme v určitých mantinelech. Jazyk je jedním z nich. Sobectví a pud sebezáchovy další. Způsob, jakým vnímáme svět, jak o něm mluvíme a smýšlíme. Pak jsou tu hranice, které překračuji snadno a rychle. Sliby zásadně neporušuji, pokud je nedám jen sám sobě. Ačkoli se snažím být disciplovaný směrem ven, směrem dovnitř nejsem.
Co z nás zbude bez pravidel a hranic? Nic, jenom naše životy. Stojí za to žít. Nestojí za to být pamatovány.
V dosvitu minulých vět a odstavců, několika myšlenek, se mi konečně dostalo zpětné vazby. To, po čem jsem tolik toužil. Dialog. Dlouho jsem přemýšlel, jak a zda vůbec reagovat. Jestli není celá forma blogu špatně. Původně totiž vznikl za úplně jiným účelem. Skladiště myšlenek a hlavně pocitů, které je téměř nedohledatelné. Oáza klidu a hlavně místo nejvyšší upřímnosti, které ale nikdo nedokáže najít, dokud ho sám nepustím dovnitř. Nejlepší forma deníčku, co mě napadla. Zároveň ale mám sklony k jisté formě intelektuálního exhibicionismu, který mě jednou zničí. Takže jsem hrozně rád ukazoval svoje deprese dalším lidem. Stala se z toho taková forma chlubení se. Světe, podívej se, jak se mám špatně. Zároveň ale taky světe, podívej se, po kom toužím a světe, podívej se, co se mi teď honí hlavou.
První problém je tedy problém publika. Chtěl jsem tvořit obsah, který dokáže oslovit. V tom jsem hluboce zklamal. Ačkoli cizí neštěstí a trápení baví vždy, asi jsem to trochu přehnal a násilně to tlačil někam jinam (kvůli účelu, který to mělo plnit. ale o tom až níže v textu). Byly to zpovědi. A moje okolí je už znalo. Druhá forma obsahu, kterou jsem začal tvořit, byl paskvil myšlenek a skepsí. To už nezajímalo nikoho. Asi to dávalo hlubší smysl jen u mě v hlavě. Úzce je to spjaté s mojí aktuální situací a ani já nejsem v tomhle ohledu objektivní. Proto to bylo moc zamotané, nepochopitelné a asi i nudné.
Druhý problém je problém autora. Spouštěče mého psaní jsou jednoduché. Komplikace, vztahy. Nicméně ač si sám sobě nalhávám, jak jsem nad věci, tak nejsem. Nedokážu se odprostit na nějaké úrovni svého bytí. Pořád ještě ne, proto ač se tu objeví cokoli, má to hořkou pachuť. Pachuť vitacitu a absinthu. Všechno je zasaženo mou skepsí a ač klamu sebevíc, příčina je jednoduchá a veskrze chlapečkovská. Vždycky byla.
Nietzsche mluví o tom, že tu svět není pro nás k našemu uspokojení, ale jako způsob, jak dospět. Skrze stoupání a klesání, ocenění všeho dobrého i špatného. Stáváme se moudřejšími tím, že chápeme, že ve světě není vložený smysl, návod jak žít. Dozráváme. Já jsem nikdy nebyl schopen dozrát. Ať jsem chtěl sebevíc. Pořád čekám od světa něco víc, aby splnil moje očekávání. A pořád se nedokážu odprostit od toho, jak se to nedaří. Místo toho, abych to akceptoval a stal se moudřejším, neakceptuji to a narážím pořád hlavou proti zdi.
V tom je asi ten problém. Pořád nechápu svůj život jako cestu, ale čistě sobecky, jako něco, co mi dluží a musí mi to dát to nejlepší. A jakmile to nejlepší nemám, tak nejsem ochoten to přijmout. Tudy ale cesta vážně nevede. Stejně si nedokážu pomoct. Aspoň ne teď.
Třetí problém je problém přemýšlení. Moc přemýšlím. Vím to. Neslyším to prvně. Myslím, že je to další skvělý příklad konfliktu mezi mnou a Nietzschem. Místo abych přijímal a vnímal, učil se z toho, co se děje, tak přemýšlím, proč se to děje. Proč zrovna mě. Jak to zvrátit i když už to zvrátit nejde. Vždycky jsem to bral jako svou přednost. Jak už jsem psal, jakmile to ale nepřináší odpovědi ani strategie jak řešit problémy, je to k ničemu. Je to věčně zatáhnutá ruční brzda. Původně jsem se chtěl obhajovat. Napsat, že je to přeci super, že pořád přemýšlím. Že se pak dostávám hlouběji a minimálně pro vědeckou obec by to mohl být přínos. Ale ne. Asi to tak není. Přemýšlím, proto píšu. A psaní se motá pořád dokola. Příčina psaní je stejná a já ji dokázal dekódovat až po měsíci a půl, tak výkonná moje mysl je.
Co tedy říct závěrem? Že zpětná vazba mi pomohla. Původně jsem se chtěl dostat někam jinam a zaujímat jinou pozici, ale během psaní jsem si uvědomil to, co jsem dlouho vytěsňoval. Chtěl jsem tvořit obhajobu, přitvrdit a zpevnit základy pro moje nepřiznané motivace a cíle, které jimi sleduji. Místo toho bořím. Nemá cenu něco tvořit, když jsou základy jenom vybájené. Když není pro koho tvořit. Blog měla být cesta ven. Místo toho se stal jedním z posledním útočišť naděje.
Takže se loučím s blogem, protože nemá smysl ho dál psát. Svůj pravý účel neplní, ani nikdy nemohl. Až někdy dospěju k tomu, abych se mohl vrátit a psát za nedětinskym účelem, udělám to rád.
P.S. dodatek pro Z, všechno píšu na první nástřel a zpětně upravuju jen překlepy. Jestli to zní vyumělkovaně, tak je to jen zdání.
Rád bych navázal na svoje včerejší myšlenky. Připusťme existenci umělých pudů, umělých motivací a cílů. Ať už se honíme za penězi, láskou, novým autem, štěstím... Mám vůbec pevnou nohu pod nohama, když si dovolím tvrdit, že neexistuje nějaký vyšší smysl za naším jednáním? Že jde jen o hormony v naší krvi, o nic víc. Ty přece určují, jak se budeme cítit. A my se k nim snažíme dostat skrze uměle naučené reflexy, jako Pavlovovi psi. Pomocí situací, které sme se naučili vnímat jako reálné utváříme reálné důsledky. A kruh se uzavírá. Nalháváme si smysl našemu jednání, naší radosti i utrpení, abychom nezjistili, že jsme v podstatě jen zvířata. Všechno je v našem světě přeci tak krásné, zářivé a inteligentní. Dekadenci odsuzujeme.
Jedna z mála věci, co jsem se naučil za poslední dva roky na sociologii je to, že nikdy není možné popsat realitu ve své komplexnosti. Úloha sociologů tedy není popisovat, protože to nikdy nezvládneme věrně. Objektivně. Vědecky. Můžeme jen překládat. Zprostředkovávat. Když ale není možné popisovat realitu, která je jen projekcí našich myšlenek do okolí, jak se mám vůbec snažit o to pochopit sám sebe? Nic není takové, jak se na první pohled zdá. A jakmile se člověk začne nořit hlouběji, nachází jenom další otázky a slepé uličky. Aspoň tedy já.
Začalo to prostými pochybami nad motivací, nad pravdivostí cílů, kterých chci dosáhnout. Přeci jen, za vším se dá najít snaha být šťastný. Jak jednoduché. Takže jsem se vydal po cestě štěstí. Co je to pro mě štěstí a jak ho dosáhnout. Nevím. Je to hrozně relativní. Hrozně. Proto je lepší začít od toho nejjednoduššího. Endorfiny. Jsou endorfiny, je štěstí. A to mě dostalo ke vzpomínkám. K jedné konkrétní. Kdy jsem zavrhoval lásku tváří v tvář lásce, protože to je jen reakce našeho mozku, jak k sobě na devět měsíců svázat muže a ženu, aby mohlo dojít k neohrožovanému těhotenství a porodu. Evoluce nám to pěkně zakódovala někam hluboko od podvědomí.
A to mě vedlo dál. Dneska je přeci bláhové pochybovat o existenci lásky, není tomu tak? Společnost se stává dalším krůčkem v naší evoluci a pomalu zakódovává krom devíti měsíců ochrany i červený plyšový srdce a kino a romantickou večeři zakončenou v posteli při svíčkách. Umíme do všeho vložit smysl, když se nám to hodí. Takže dál. Co když ale není smysl. Hlubší smysl. Co když je to všechno vlastně úplně prosté. Žijeme naše životy. Nežijeme je sami. Snažíme se být šťastní. Doba je komplikovaná a ne vždy to jde. trápíme se a radujeme se. Vkládáme všude domnělé významy a smysly. Komplikujeme. Ztrácíme se. Jsme ztraceni. A racionalita nikam nevede. Točíme se v kruzích. Dokola. Pořád jenom dokola.
Depresivní? Dekadentní? Možná. Ale nepřijde mi to tak. Prostě je asi normální se občas ztratit, než si člověk vybuduje malý ostrov. Pevnou zem pod nohama. Když se k němu další připojí, může ostrov vždy trošku rozšířit. Jenom ne moc, čim míň prostoru, tim líp. Člověk se pak tak snadno neztratí.
„Jestliže je situace definovaná jako reálná, pak je reálná i ve svých důsledcích“
Moje krásně plná hlava je nějak nepřirozeně prázdná. Začínám si pomalu myslet, že celej život je jen série vyplavování endorfinu a nevyplavováni serotoninu do krve. Aby to ale nebyla taková nuda, ještě tu máme Thomasův teorém, popřípadě Sebenaplňující se proroctví. Takže vlastně věříme tomu, že existuje něco jako láska. Že je tu fakt něco víc, než pudy.
Že společnost, která je jen uzlíčkem složeným z pár norem, imaginární solidarity a pořádné dávky kapitalismu, nás dokáže zachránit a je stabilní. Není. Nezachrání. Stejně se tu nakonec všichni požereme. Nebo třeba taky ne. Uvidíme. Každopádně mi teď tak trochu příjde, že je dost možný, že existujeme jenom v iluzích. Definujeme situace jako reálný a pak v nich žijeme. Naše společnost staví na nových lžích, protože křesťanství už padlo. A my je ochotně kupujeme. Stáváme se otroky nových pudů, umělých. Pudů po novym telefonu a pěknejch hadrech. Žlutym autě nebo cestě kolem světa.
Je nám vnucována realita plná štěstí skrze peníze, štěstí skrze vztah, štěstí skrze solidaritu a my pak ochotně tohle štěstí hledáme. Pak se ale něco zvrtne a celý se to sesype jako domeček z karet. Americkej sen je super příkladem. Stejně jako jejich ústava, která garantuje právo na štěstí. Není to kouzelný?
Skrze společenskou smlouvu jsme se vzdali části osobních svobod za kolektivní štěstí a blahobyt. Takže vlastně žijeme nebo přežíváme? Ačkoli to zní jako ohromná skepse, tak to nejhorší je, že se z toho nelze vymanit. Další krok ve vývoji člověka. Troška hormonů v krvi - příčina i následek. Jenom naše psychika, mysl, hlava - čarodějka, co dokáže dát smysl všemu, otevírá neodemknutelný dveře, zpochybnit všechno - nám nalhává, že je za tím něco víc. Že tam musí být něco víc. Stačí hledat a smysl se vždy najde. Smysl bolesti i radosti. Co když tam ale nic není? Nic víc než prostá chemie ruku v ruce s biologií. Naučili sme se Pavlovům reflexům a teď bez nich nedokážeme žít. A pravda je ještě horší než iluze.
Ačkoli název nic nenapoví, dneska bych se rád věnoval motivaci. Dopředu avizuji, že cokoli bude následovat není žádný honění si trika, nicméně je nutno to zmínit jako demonstraci a inspiraci mých myšlenek. A bude to rozhodně kratší než posledně. Slibuju.
Jak již mnozí pochytili, teď je vysoce těkavé období mého života. Období změn. Snažím se zkoušet cokoli se mi dostane pod ruku a hlavně to, co jsem vždy odmítal. Přeci jen nemám co ztratit a důsledky mi zatím nepříjdou nijak závažné. ALE rozhodně nemám nad situací nadhled, takže mi to třeba následky po čase nandaj zpátky. Absenci nadhledu jsem taky dnes zjistil, ale o tom až o trochu dále v textu, aby to dávalo smysl.
Takže jedna z těch pár změn, na kterejch teď pracuju nebo se o to aspoň snažím je, světe div se, moje tělesná schránka. Co si budeme nalhávat, pár kilo navíc ke škodě není, ale už jsem je měl moc dlouho a pár kilo dolů taky neuškodí. Každopádně jako laik v tomto odvětví musím dohánět zkušenosti a schopností motivací a zápalem pro věc. Proto jsem musel vybrat na svůj první velkej běh po noční Plzni adekvátní cíl cesty. Adekvátní motivaci. Zakázaný ovoce chutná nejlépe a tak jsem se po víc jak měsíci jako vrah vrátil na místo činu. Nic silnějšího už mi v zásobě nezbylo. Až teď jsem získal ten pravý nadhled. V jistym slova smyslu. Dokázal jsem konečně ocenit i jinou čtvrt než tu vlastní. Tady totiž nemáme tak pěknou hlavní ulici, kde to v noci tak příjemně a poklidně žije, relativně. K některým věcem musí člověk dospět. Časem. Nicméně o Borech, Lochotíně, Skvrňanech a Košutce si pořád myslim svoje!
Takže motivaci jsem měl. Úspěšně jsem doběhl do poloviny trasy. Vlastně do cíle. A zjistil, že necítím nic. Vůbec nic. Bez špetky nostalgie. Což je jedině dobře. Motivace jsou čistě relativní. Slouží jen k dosažení cíle. A cíle se s adekvátní motivací dá dosáhnout snadno. Ale co když je to všechno jen fraška? Strašně rád si kladu jako motivaci úplný blbosti jako děti ve školce. Uplav ještě dva bazény za zbytek času a stane se tohle nebo tohle. Sám tomu nevěřím, ale jako motivace to skvěle postačí. Dneska jsem si ale uvědomil, že vlastně ani nevím, jestli tohle nebo tohle vlastně vůbec chci. Dokáže to bejt jenom dobrá motivace, ale cíl už asi ne. Je to poměrně děsivý, ta možnost, že ačkoli bych hrozně moc rád byl šťastnej, tak vlastně nevim, jak na to. Taky je tu samozřejmě možnost, že štěstí přichází samo a jakmile tu bude, tak to poznám a nebudu muset zkoumat proč a jak. Už se těším.
Když jsem teda běžel zpět, podél tý dlouhý ulice, která poměrně žila a byla pořád tak cizí, ale i známá, kolem mě sem tam projel autobus nebo trolejbus a já bloumal: co vlastně chci a jestli by to nemělo navždy jen zůstat motivací, protože tak to dokonale plní svůj účel, zatímco jakmile bych to měl, tak bych ani nevěděl co s tím. Nebo možná věděl. Fakt nevím. Těkavý časy. Těžko hledat odpovědi na nezodpověditelný otázky. Cesta zpět taky byla mnohem pomalejší a úmornější. Únava nehrála roli, bylo to vše jenom v mojí hlavě.
Dneska jsem teda zjistil, ačkoli nerad, že čehokoli co obnáší jenom sebe sama se dá dosáhnout. Stačí jen mít motivaci k dosažení cíle a věřit jí. Dokud si tedy budu myslet, že když vyběhám pár kil, tak budu šťastnější, tak to asi bude fungovat. Problém je, že jsem začal pochybovat. A co je nejdůležitější, jakmile cíl zahrnuje další lidi, tak pouhá motivace nemusí vůbec stačit. A s tim nic dělat nejde. Zajímavý, jak pochyby potopily super běh pod temnym nebem a super náladu, která z něho plynula. Ale co potopí pochyby? Jistoty, o kterých bych nedokázal pochybovat, jsem zatím asi nenašel.
A kam běžet příště? To je asi jedno. Motivace jsou čistě relativní. Jakmile (ne)zklamala ta nejsilnější, co jsem dokázal momentálně najít, respektive mě i tak přivedla k pochybám, tak je to asi jedno. Prostě příště rovně. Nebo taky ne. Jak se mi bude chtít. Řád chaosu nedám, ale aspoň se nebudu nudit.
První citát jsem zvolil čistě účelně. Odrazujíc všechny ty, co jsou choulostiví na vulgární vyjadřování. Ale když má celá první polovina dnešního zamyšlení být o dekadenci, tak nemohu jinak. Nedávno jsem se dostal ke článku, který Čechy obviňoval z dekadence, submisivity mužů, děvkovství žen, negativismu a mimo jiné čerpal svoje zdroje z dokumentu Obnažený národ. To, co mě ale nejvíce zarazilo, bylo odsuzování těch, kteří raději utečou, než aby se postavili této skutečnosti. Je přeci jednodušší bořit, nežli budovat.
Ano, jsme veskrze dekadentní. Sám to vím. Dneska jsem viděl věci, které nebyly ani trochu na úrovni. Něco možná i trochu nezákonýho. Sám sem se toho zúčastnil. Moje generace je v očích skeptiků a starších generací ztracená. Ale proč to je nutně špatně? Hegemonní maskulinita už není co bývala, stejně tak svět se mění. Nějak nechápu, proč bych měl mít potřebu stydět se za to, co dělám a čím sem. Ano, je nutno odsouvat morálku a hodnotící kritéria stranou, ale nemyslím si, že kdyby šlo do tuhýho, tak bych nedokázal racionálně vymyslet co možná nejméně nevhodné řešení.
Trochu mě tedy uráží, když si nějakej moralista sedne, zavzpomíná, jak bylo za komoušů líp nebo nedej bože že máme teď na hradě Zemana a zapláče si nad tím, jak je všechno špatně a celá země se řítí do sraček. Díky, Tvůj názor nám moc pomohl, otevřel si nám oči. Možná se řítíme do sraček, ale co si budeme nalhávat, dokud bude světu vládnou kapitalismus a peníze budou něčím víc než jen prostředkem, tak se do sraček řítí vše. A jestli přitom budu místo souložení šukat, mluvit sprostě a nebudu ten testosteronovej chlapák, co nikdy nedostane odpověď ne, protože takovejm svalům se ne neřiká, tak to vem čert.
Mimochodem argument s utíkáním do pryč mě nasral asi nejvíc. Bořit a budovat. Člověk, co si dovolí poukázat na neschopnost dnešní reality toho totiž hodně buduje a nenapomáhá bořit. Je přeci vždy jednoduší se do někoho nebo něčeho opřít, než najít řešení. Jestli budu mít možnost, tak vypadnu. Ne kvůli dekadenci. Prostě to chci zkusit. Doma bude pořád doma, ačkoli domov není pevný bod. Nebudu opouštět potápějící se loď jako krysa. Když budu mít možnost a chuť někde se usadit, tak bude mnohem víc záležet na jiných faktorech, než v jakym státě.
A teď něco málo o smrti.
Nechápu, proč je v naší kultuře smrt tak tabuizovaná. Asi bych za to obvinil křesťanství, ale to teď střílím naslepo. Odchod člověka není nic, co by se mělo brát na lehkou váhu. Na druhou stranu člověk ztratí za svůj život mnohem víc lidí, aniž by umřeli. A o to hůř, že pořád někde jsou. Kdyby je šlo ztratit navždy, vymazat naději, bylo by to možná i jednodušší. Teď nechci, aby to vyznělo nějak špatně. Nikomu nepřeju smrt. Jenom poukazuju, že trápení nad smrtí je jen jednou z forem trápení se. A existují minimálně stejně silný trápení, který se obejdou i beze smrti.
Naopak jsem rád, že mám někoho, kdo udělá vše co bude v jeho silách, aby mi na pohřbu zněla ta jedná píseň. A naopak. Někoho takovýho by měl mít každej. Strážci poslední písně. Odcházet by se mělo s nějakou grácií. Zanechat odkaz.
Co tedy víc napsat? Dekadence není nic špatnýho. Kdo to jako něco špatnýho vidí, tak nechápe, jak dneska funguje svět. Dokud jsem schopen sebereflexe svýho chování, tak si to dovolim tvrdit. Mění se kultura, společnost, generace, vzorce chování, morálka, standardy. Je to možná smutný, ale je to tak.
A smrt rozhodně nemusí bejt konec. Trápit se není ke škodě, je to naprosto přirozený, stejně jako se radovat. Narodit se a zemřít. Život žít ve štěstí i neštěstí. Oboje je potřeba, aby vyvažovalo to druhý. Já vždycky viděl za chvilkou štěstí to špatný, jakmile skončí. A v období neštěstí jsem si vážil toho, jak mě to dokáže nakopnout. Láska a nenávist jsou dvě silný emoce, který dokážou s člověkem udělat cokoli. Motivovat ho k mnohým věcem.
Asi už bych na ty plzeňský špatný festy neměl chodit, pak ze mě lezou takovýdle moudra.
Vše by mělo být jinak, ale je to až moc stejný. Nicméně, co se událo a neudálo v tomto týdnu:
Nejdřív jsem se stal hercem v klipu a mám nakročenu na dráhu světoznámýho týpka z videa! Motivace proč točit to, co se točilo (a výsledek bude venku snad prvního srpna) je trošku sporná a rád bych si namlouval, že to mělo jiný než čistě dětinský důvody. Nicméně co bude rozhodující budou dopady. Ty už by mohly bejt trochu dalekosáhlejší. Za což bych byl rád.
Potom jsem se vydal na velkej nákup. Sluchátka odešla do věčných lovišť a jelikož 60% lidí dává přednost světu bez sexu před světem bez hudby (co to je za blbost?), tak jsem si musel pořídit nová. Aspoň už vím, že mocca není černá. Když už jsem zběsile utrácel, tak mě napadlo, že když teď nemůžu plavat (a bez brejlí stejně nevidim na všechny ty skoro nahý holky), tak začnu běhat. Šup do košíku s botama na běhání. Někdy si řikám, že svět už nemůže bejt víc absurdní.
Krom běhání, točení klipu a hromady utracenejch peněz jsem se konečně dokopal k hledání brigády na pokrytí nákladů na Berlín aneb v srpnu mě budou kurevsky bolet nohy. Taky (ač to nechci zakřiknout) se mi rýsuje alespoň částečně samostatné bydlení. A bude to blízko do menzy.
Asi se možná jen něco mění. Pevně doufám, že ne k horšímu.
Přišel čas rozumu a racionality. Osvícenství. Co si budeme
nalhávat, všechno je to jen v moji hlavě a já jsem ten jediný, kdo to může
rozlousknout. Což je na jednu stranu super, protože mám moc měnit a rozhodovat.
Na stranu druhou je to hrozný, protože měnit nechci. Ale už v tom nemůžu dál
pokračovat. Rozum mě dohnal. Konečně. Regner je moje království. Tam utíkám, když je moje postel pro jednoho až bolestně moc velká. V Regnerovi, kde uchovávám vzpomínky a kde je nyní přetavuju, se špetkou melancholie. Navíc tam skvěle hrajou. Je to místo, které si neprávem uzurpuju za účelem, který je hanebný. Místo, kde jsem někým jiným a zároveň sebou. Kde ochutnávám tóny dospělosti, ke kterým jsem postupně i já sám došel. Záchytný bod v těchto těkavých časech. Plný kostlivců ve skříních, odrazů minulosti kdysi tak zářivých, dnes tak bledých. Asi už je ani nepotřebuji. I tak je ochotně hledám. Pachuť, tak hořká i sladká. Zakázaná radost i starost. Čistota skrze kontaminaci. Hanebné. Potřebné.
Sommes nous les jouets du destin
Souviens toi des moments divins
Planants, éclatés au matin
Et maintenant nous sommes tout seuls
Všechno si to dělám sám, když zavrhuju racionalitu a zůstávám dobrovolně v tomhle stavu. Střípky z dob minulých jsou tak lákavé, hřejivé v kontaktu s mrazivou současností, kterou jimi posiluji. Nicméně tento stav už není trvalý, už je to lepší. Tohle přeci jen není brečící blog, nebo by aspoň neměl být, je to blog o změně. O naději. O lásce. O životě. Nic z toho nepopírám a neignoruji, jenom si teď po nocích sám při cestě domů libuju v minulosti a její síle držet mě u dna. Jestli je to dobře nebo špatně? To není podstatné. Čím míň o tom píšu, tím víc žiju.
Možná že přeci jen neumím prohrávat. Tváří v tvář porážce
jsem se uzavřel do časový bubliny vzpomínek a polopravd, kterou jsem si utvořil
jako štít před realitou. Ale před realitou člověk utéct nemůže a tak jsem byl
drcen mezi současností a minulostí, nenávistí a láskou, bolestí a štěstím. Byla
to docela sranda. Nutilo mě to myslet, jednat. Už jsem mluvil o tom, že
nesnáším, když nepatřím. To mě tedy bude nutit myslet a jednat i do
budoucnosti.
I've
done some things you won't believe
I've
said some things that ain't the truth
I've
screamed some words that might seem vile
I've
done some things you won't believe
Poslední měsíc v kostce: Vitacit, absinth a lambrusco v Regnerovi
Jelikož je to vše jen u mě, v mojí hlavě, tak jen moje pevná vůle to může zlomit. Říct si dost. Říkám tedy dost. Už to stačilo. Doba postoupila natolik, že to zvládnu. Regnera už jsem kontaminoval, nic víc už mi nezbylo. Měnit vše co jde a ponechat jen to nejdůležitější. A toho přeci moc není.
Protège-moi, protège-moi
Protège moi de mes dèsirs
Myslím moc. Vždycky jsem to bral jako svou přednost. Ale když člověk moc myslí, ale nemá odpovědí ani řešení, tak je to ještě horší, než kdyby nemyslel vůbec. Další smutná pravda.
Dneska budu očekávat špatné sny. Zasloužím si je. Jenom jsem chtěl něco víc od západu slunce. Něco víc od už tak dobrého života. Ale i tak se jeden měsíc štěstí vyrovná mnoha špatným.
Mám pocit, že musím někam patřit. Momentálně se nacházím mezi kamenem a tvrdým místem (nejsem si jistej, jak to co nejlíp přeložit), přičemž ani jedna z cest, dopředu i dozadu, není přijatelná. Vlastně ani možná. I tak mám potřebu patřit k někomu. Nicméně chápu, že to není v mých rukách. Což mě hrozně štve. Neovládat situaci. Někdy mezi beznadějí a zoufalstvím je jenom naděje. Naděje je jasnej nepřítel. Musím teda místo dopředu nebo dozadu zvolit cestu bokem. Toť je vše, co jsem dnes po cestě domů na toto téma vykoumal.
Když jsem tě ztratil
Tak jsem se našel
Stejně mám pocit
Že daleko jsem zašel
Cesta bokem... určitě existuje. To je jasný. Spíš se bojím toho, jak obtížný bude ji najít. Zvlášť když mě gravitace táhne pokaždý k pólu. Potřeboval bych pořádnej reset, zapomenout. Vymazat paměť a hlavně naději. Jakmile tu třetí cestu najdu, tak to bude snadný, snad. Spíš mi hlavou vrtá otázka, proč musím někam patřit. K někomu. Tak zoufale moc. Proč se cejtim tak hrozně sám, i když samota je asi víceméně normální stav. Třeba to jednou rozlousknu. Nebo ještě líp - překonám. Momentálně to vidim jako obrovskou slabinu.
Možná že cesta může bejt cíl
Ale spíš nikdo nic nepochopil
Náležím
Jakmile zazní dvakrát po sobě Jsem na tom stejně mám tě rád a já jsem v přítomnosti přátel, do půl těla nahejch, tak si řikám, že vlastně můžu bejt i šťastnej. Přináležet k přátelům. Třeba dneska. Krom Chci zas v tobě spát přišla i další vzpomínka. Na dětství. Medvídek. A na první chvíle, kdy jsem si připadal skvěle. Kdy jsem hrozně moc chtěl patřit k někomu. Nikdy nic nebylo. Tenkrát to nevyšlo. Ale bylo fajn zavzpomínat. Objevit něco, co normálně neobjevím. Připadá mi to jako věčnost.
Od tý doby se toho hrozně moc změnilo. Teď už mám asi víceméně celej svuj život ve svejch rukách. Proto mě dvojnásobně štve moje zaseknutí. Navíc zaseknutí, který nedokážu sám úspěšně vyřešit. Nebo asi dokážu, ale teď rozhodně nechci. Naděje je svině, a já ji moc rád udržuju při životě. Měl bych ale řešit jiný věci. Bydlení, brigádu, Berlín, jak si užít prázdniny, bakalářku... Část z toho řeším, ale spíš na popud mý aktuální situace. Což asi není ke škodě. Krom trápení je to i katalyzátor. Nicméně jsem se chtěl dostat někam jinam. K vyšší a nižší kultuře.
Když jsem dneska tak seděl na jednom nejmenovanym místě a říkal si, jestli je to adekvátní místo, kde trávit páteční noc a sobotní ráno, tak mě napadlo, že vlastně ani tak nejde o místo. Jde o lidi. Jakmile se tlupa rádoby intelektuálů nahrne na dětský hřiště a začne dělat bábovičky, změní to samotnou podstatu hřiště a báboviček. takhle nějak přece vznikají trendy a styly. Takže bych se asi neměl stydět za to, co dělám, protože jakmile to dokážu tímto způsobem reflektovat a nejsem v tom sám, nýbrž ve společnosti mejch přátel studujích na vysokejch školách, tak se nejedná o nižší kulturu. Je to minimálně naše kultura. A ať se mi někdo postaví do cesty s tím, že to není adekvátní našemu věku nebo inteligenci. Jde o to žít, ne? Zvlášť v tomhle věku a s touhle inteligencí. Moc dobře si uvědomuju, že čas hraje proti mně. Proti všem. Tohle je ten zlatej věk, svobodnej a relativně bez starostí.
To by asi pro dnešek stačilo. Nepatřím, jenom náležím. Ale i to se počítá. Časem snad budu i patřit a zároveň náležet. Pak to zase bude super a nebudu muset používat blog ke svýmu filozofování de facto nad ničim.
Už jsem opět ve formě. Jedna noc, zažité rutiny, vše se vrací zpět. Vše to co hrozně moc chci i nechci. Už se vážně moc těším do Berlína, tam se nebudu muset trápit nad takovejma blbostma, který jsou důležitý jen pro mě.
Vlastně ani sám nevím, o čem už dál psát. Jsem nudnej, hrozně moc. Pořád mluvím o těch samých věcech. Jak o těch dobrých, tak o těch špatných. Pořád poslouchám ty samý písničky. Pořád dělám ty samý věci. Pořád chodím po těch stejnejch ulicích a na ty stejný místa. A vzpomínám. Jednou za čas se něco trochu změní, pro mě je to nepostřehnutelný, ale z dlouhodobýho hlediska to vidím. Jsem rád za to, že konečně dokážu ocenit změnu. Hrozně jsem se toho bál, měnit věci. Ale je to docela zábava a navíc je to teď pro mě jediná cesta ven. Měnit všechno, co měnit jde a ponechat jen to, co je důležité. A toho moc není.
Taky jsem zjistil, že se dokážu chovat velmi neracionálně. Je to docela ironie, když od svého okolí vyžaduju racionalitu a pak ji sám popírám. Ale aspoň jsem to sám konečně přiznal a už nezbývá moc způsobů, jak si svou pozici obhájit. Buď zavrhnu racionalitu, nebo se přestanu chovat tak, jak to umím. Těžký rozhodnutí.
Jsem teď někde jinde, než jsem byl. Tak uprostřed. Ochoten jít dopředu, vracející se zpět. Nebojím se měnit, ale ještě to úplně neumím. Možná že to tak má být, možná že ne. Ukáže čas.
Jak začít? Trochu jsem se vody bál, ačkoli sem posledních pár týdnu poctivě trénoval v bazénu. Aspoň že mám rád cestování vlakem a na rum sem se taky docela těšil (musim uznat, že speciál už je i v mejch očích lepší než hulvát). Takže jsem si zabalil bagáž, malou, s jedněma botama a bez opalováku (dvě největší chyby), na poslední chvíli sehnal stan a šlo se na věc.
To že se dny mezi nedělí a středou trošku slily nemá cenu opakovat. Každopádně den jedna proběhl asi tak, že všichni krom mě obdivovali Klaris, ačkoli se mi teda vůbec nelíbila, ale to by bylo hodně divný, abychom se někdy v tomhle shodli. Pak sme nasedli a jeli. První jez, tak proč ne, nejsem máslo. Schytala to jenom bota, blbý. Ale prej to byl nejtěžší jez, tak mám dobrej pocit, že jsem byl aspoň rychle pokřtěn. Pak sme se vkradli do čvut kempu, kde to prej loni klaplo bez placení. Postavili sme stany a želvu a doufali. Nedopadlo to. Labil ze všech labilů nejlabilnější se ukázal, nebudu jmenovat, ale asi ta řecká krev no... A taky jsem byl trochu labilní já, alespoň na FB.
Druhej den ráno se ukázal labil číslo dva, kterej jako Richard Bates naskočil před nepoužitou blbuvzdornou bariéru stanu a vyhrožoval nám fyzickym násilim za to, že sme si dovolili mluvit patnáct minut před budíkem. Nic moc Fiki. Kormidelník Radek dneska nic neposral a tak nedošlo k žádnému cvaken Sie deutsch. Kemp Viking těžce zklamal, otrávenej životem jsem to radši vzdal hned a začal si řikat, že zase nechám svou chorou mysl zničit další party příležitost. Nakonec to nebylo zas tak hrozný. Cynik ve mně situaci cenil. Taky cenim našeho soukromýho Varyse.
Trětí den už jsem byl jakože fakt hodně spálenej, trochu rozladěnej kvůli baterce, ale nálada nebyla tak hrozná, jak se dalo čekat. Museli sme trochu zabrat, skoro jsem prej umřel pod nějakym netěžkym jezem a už sme byli v Krumlově. Město pěkný, lidi na mostech a březích netrpělivě čekali na topící se blbce. Nezklamal jsem je. Dvakrát. Aspoň jsem posloužil jako zlepšovač nálady pro psí smečku. V kempu nás opustily dvě třetiny dámského doprovodu, labil aspoň ocenil, že už nebylo třeba stavět želvu.
Večerní Krumlov byl super, ale nějakej polomrtvej. Myslim si, že jsem měl vážnou šanci a koukala na mě jedna slečna v extra předraženym nóbl nudnym music baru. Zaujaly ji zcela jistě na moje ponožky v pantoflích. Blbý. Příště teda lepší boty. A taky město, kde se večer žije. Aspoň že jídlo bylo fakt super. Jakmile jsme po dvouhodinovym bloumání po centru v dešti zavítali zpět do kempu, bylo jasný, že zejtra už se nám nikam nechce. Jo a taky jsem měl vlastně totálně mokrej spacák a stan taky nevypadal dostatečně voděodolně. Náladička nic moc. Petr Vok pivo neceníme. Rum byl lepší, ale nějak mě po prvnim kolečku přešla chuť. Vzdálil jsem se zbaběle stranou. Aspoň, že když jsem se vrátil, tak situace ve stanu byla značně lepší a já měl Fikiho druhej spacák. Občasné zkontrolování mobilu taky přineslo alespoň chvilkové příjemné zpěstření noci.
Poslední den sme se chovali trochu víc jako lidi. Snídaně v Kauflandu, odevzdání lodí a štreka na vlak. Dobře, tak daleko to nebylo, ale bylo to do kopce! A pak už sem byl nějak zázračně doma.
Co k tomu říct závěrem? Asi jsem se přesvědčil, že kamarádi jsou super věc, hodně super. Že ne všechno je tak beznadějný jak vypadá. Že slova jsou jen slova. Že naše parta není user friendly. Že voda je super. Že voda je hrozivá, občas. Že příště musíme mít vodotěsnej foťák, protože ta továrna po cestě byla super, ale mobil byl daleko. Že se věci mění. Že bych si měl užít prázdniny jako nikdy jindy, i když se mi zrovna nechce. Že moc přemejšlet je k ničemu. Že to stejně dělám a dělat budu. Že z devíti jezů naše loďka dala sedm, ale účast sme měli stoprocentní, takže snad nejsem tak hroznej, jak každej včetně mě čekal. A že mě to fakt bavilo.
Chlapečci, psi, beru všechno. Smysl života pořád nechápu, ani co mám pořádně dělat, ale snažim se aspoň si to užívat.
Mé díky patří všem statečným psům, jmenovitě řeckýmu psovi, hitlerjunge psovi, psovi s nožem a psovi co věčně ťukal do mobilu. A samozřejmě i slečnám.
Když jsem tak rozjímal nad obsahem mé krásně plné hlavy, zatímco slunce zapadalo nad kempem a tráva byla ještě pořád příjemná na dotek chodidel, těsně před okamžikem, kdy nastoupila tma a zničila krásnej den, v tu chvíli jsem zjistil, co dělá nás náma a proč se my tak odlišujeme od těch druhých.
Jazyk je nedokonalý kód. Není nic víc magickýho, než ta chvíle, kdy si dva rozumí beze slov. Vztahy by měly vznikat skrze činy a ne slova a slova by nikdy neměla být chápána bez kontextu. A kontext nejde nikdy popsat jen pomocí slov, je to akt, čin. Sám poslední dobou trpím chameleonismem mozku, kdy hrozně rád měním významy i důvody. Proto nenahlížím na slova jako na něco, co se dá tesat do kamene. Nikdy jsem neměl víc pravdu a víc se nemýlil.
“Mind is a razor blade”
Teď zpět k psohlavcům. To, že o někom něco říkám rozhodně neznamená, že tomu tak ve skutečnosti je. Problém lidí - něco říkají, něco si myslí a něco dělají. Myšlení mám dost rozházený, mluvím ještě větší nesmysly a to co pak dělám, to je teprv něco. Urazit, omluvit se, urazit, omluvit se... proč? Bez porozumění to asi ani nemá smysl, dokud se něco nezmění na jedná z dvou stran. Proto bych rád jazyk používal jen jako nutný dorozumívací prostředek, pro pobavení a pro občasnou snahu přiblížit svoje niterní pochody mimo svou vlastní hlavu.
Jakmile jsou tedy z lidí psi a ze psů lidi, jakmile se dá každá věc cenit nebo necenit, každý slovo je zábavnější s přídavkem Sie deutsch... jakmile to vše vygraduje a padají horší a horší slova, tak jde o kontext a jen o něj a nikdo nemá právo hodnotit slova, pouhopouhá slova, bez pochopení kontextu. Lidi, co lpí na slovech, si nikdy nemůžou užít života. A jazyk nikdy nemá poslední slovo, protože co se děje v hlavě, to je příčina a jak se člověk chová, to je důsledek. Slova jsou jen pouhej mediátor. Takže až příště někoho urazim, nařknu, pomluvim, dotknu se a kontext nebude dávat moc smysl, tak mě neberte vážně, Nás.
Nejsme takový svině. Ve skutečnosti jsme docela fajn, jenom na první pohled vypadáme jako svině. Vypusťte jazyk, poznejte nás a až pak suďte.
Když se data slévají a já mám po středě sobotu, tak to rozhodně značí něco hodně zajímavého. Posledních pár dní jsem měl netradičně moc času rozjímat nad smyslem života, vesmíru a vůbec. Jak za střízliva, tak pěkně s cigaretkou. A zcela překvapivě jsem nezjistil nic. Teda krom toho, že všichni žijeme dost podobný životy; ještě aby ne, když každodenní realitu sdílíme. Ty životy jsou krátký, moc krátký na to, aby člověk pořádně věděl, co chce. Taky moc krátký na to, aby někdy dosáhl všeho, co chce. Jsou smutný i veselý, ale většinou je to jedno. Dokud jsou prožitý, tak ani tolik nevadí jak.
“How come everything hurts when nothing lasts?”
Co to znamená? Sám ani nevím, další chaos. Hlavolam. Kognitivní relativismus. Snažil jsem se o zakuklení. Přenést se od chlapečka někam trochu dál. Asi ještě úplně nevím jak, nevidím ani obzor, ani za něj. Čím víc nad tím přemýšlím, tim víc tomu nerozumím. Asi bude něco špatně v logice, které má vést k cíli. Nebo možná v samotné premise toho, že jsem chlapeček. Svět nejde zredukovat na kategorie dětinský a nedětinský, dospělý a nedospělý. Lidi se chovaj úměrně svému věku, někdo víc a někdo míň, ale věk není poměrová proměnná, možná ani intervalová. Nejsem si jistej, jestli je to dětinská obhajoba nebo skvělá myšlenka.
Garden Party '14
To mě opět přivádí na začátek. Když se o něco snažím, ale to něco je jen přelud, co ze mě potom je? Když naruším sebenaplňující se proroctví a zjistím, že jsem se vlastně nesnažil o nic. Pořád mě to změnilo. Pořád jsem to ale já. Rozbil jsem hranice reality, ale co je za ní? Nedokážu ani popsat, co se děje se mnou, natož se světem kolem mě.
“Scratch the words with false inspiration”
Trochu si teď libuju v tom chaosu kolem sebe a v sobě, zároveň ho ale nesnáším. Moje starý já je definitivně pryč, ale já ho nechci pustit, vzpomínky jsou tak lákavý a sny tak živý. Dokud se neodprostím, tak se budu věčně motat v kruhu a nevědět, co dál.
Každopádně to jsem trochu odběhl od tématu. Posledních pár dnů bylo super, chlapečkovsky super, to určitě, ale co je na chlapečkovství špatnýho?
Tak jo. Užili sme si svou porci zábavy. Slzičky byly na blogu vybrečeny. Filípek si užil svou chvilku slávy. A pomohlo mu to? Ani hovno.
Petra je pořád v Americe a pořád tě nechce? S Rendy sis to posral a už tě nechce? Ale to snad ne, slzičky pomůžou, šup napsat nějakej pěknej příspěvek na blog, trošku se politovat, párkrát napsat jak je všechno dekadentní nebo nějakou jinou intelektuálně znějící píčovinu a pak čekat do tří na Facebooku, jestli náhodou nenapíše. Achjo. Je mi ze sebe na blití trošku.
A to přece holky chtěj, ubrečený kluky. Se divim, že mi ještě nestojí před dveřma zástupy nadrženejch koček a neprosí mě o sex. Nasrat.
Někdy se budím s lepší náladou. Pak jsem schopen udělat krok dopředu, občas dva. To proto, aby se vynulovaly ty dny, kdy se budím se špatnou náladou a dělám kroky zpět. Nemůžu přeci zůstat stát na místě, to uznávám i já.
Situace byla vysvětlena, několikrát důrazně prozkoumána a probrána; povídal jsem o ní, snil jsem o ní, chtěl jsem ji. A nejspíš v tom budu ještě nějakou dobu pokračovat. Už nemám co víc dělat. Vše, co mělo být řečeno nebo napsáno, řečeno nebo napsáno bylo.
Teď už je jen na mě, jak se vyrovnám sám se sebou.
Deset dní, mně to přišlo jako věčnost. Jsem vděčný za tu zkušenost.
“Love distorts things, or even worse. Love is something you've never asked for.”
Posledně jsem psal o čase. O tom, že funguje jako ranhojič, omílá vzpomínky, zanechává jen to dobré a vytěsňuje to špatné. Mění. Už se necítím tak... intenzivně jako před několika dny, které mi teď připadají jako věčnost. A věčnost je to jediné, co teď mám. A to je asi dobře, čas je kámoš, naděje nepřítel. Nebo možná naopak, sám už se v tom nevyznám.
V Odcházení sem se snažil odejít, uzavřít, dokončit a ponechat co možná nejmenší zadní vrátka, jak je jen v současné chvíli možné. Nicméně Odcházení byla jen jedna z fází, kterými sem si za celou dobu obnovení TWMYLA blogu prošel. Takže Odcházení je vlastně velmi neobjektivní, nesubjektivní a vlastně ani nevím, jestli si za ním stojím nebo ne. Každopádně každý, kdo si ho přečte, získá alespoň částečnou představu o čem píšu, proč píšu a kvůli čemu píšu. Poslední krok sebereflexe je projít si pěkně popořadě jednotlivé fáze. Asi mi to nepomůže, ale kdyby mi někdy dal čas zapomenout, budu se mít kam vrátit a připomenout si, jak je život krásně hořkosladkej.
1) IT'S JUST A FLESH WOUND
“Gonna be you and me
Gonna be everything you've ever dreamed”
Štěstí otupovalo bolest a žal. Mylně jsem se domníval, že jsem těžce nad věcí a mám vše ve svých rukách. Nebo jsem to možná v té době ještě doopravdy měl. Čas na hodinkách byl ještě daleko před dvanáctkou. Poznávání nepoznaného a vše bylo super.
2) ZTRÁCENÍ SE
“You really thought that you had it made
But it's all fucked up and it's all insane”
Jakmile ručička překročila 55, začal jsem se cítit fakt divně. Předem prohraný boj proti času nastal. Endorfin se staral o to, abych to nevzdával předčasně a já měnil vlastní diskomfort za vlastní komfort. Jsem na sebe hrozně naštvaný, že jsem to nechal dojít až sem.
3) REFLEXE a ZLOM
“I was alone, falling free
Trying my best not to forget,
What happened to us, what happened to me,
What happened as I let it slip”
59. Utíkám do Prahy, protože doma je to děsivé. Nemůžu zůstat sám se sebou, protože endorfinům už odzvonilo a já svůj boj prohrál. Asi jsem stihl říct vše, co jsem říct chtěl, nicméně jsem neřekl to, co jsem říct měl. Aspoň mi zůstalo sladké nevědomí reality. Nicméně sám nechápu, jak se to mohlo všechno stát tak rychle. Moje mysl se mě snaží zabít, chce, abych trpěl.
4) PRAVDY a DEPRESE
“It's bugging me, grating me
And twisting me around
Yeah I'm endlessly caving in
And turning inside out
It's holding me, morphing me
And forcing me to strive
To be endlessly cold within
And dreaming I'm alive”
Jakmile ručička překročí dvanáctku, už nemá smysl měřit čas. Zoufale přijímám jakoukoli možnost utéct od reality, která je ale jen mou verzí skutečnosti. To se zakrátko mění. Domeček z karet padá k zemi. Už se ale asi nemám kam hlouběji dostat, protože šok střídá jen zklamání. Mírnější, než jsem čekal.
5) HRA PROTI TMĚ, 2.0
“Bury it
I won't let you bury it
I won't let you smother it
I won't let you murder it”
Nemám už žádné strategie, jak se s tím vypořádat. Úniky nestačí. nesnáším sebe i celý svět. Vlastně si za to ale můžu sám, nechal jsem to překročit určitou hranici a pak se stal slepým a zranitelným. Karty byly vyložené celou dobu, hrál sem předem prohranou partii. Sebelítost, nejhorší ze všech věcí. Stojím v dešti, nehledám přístřeší.
6) ODCHÁZENÍ
“I think I'm drowning
Asphyxiated
I wanna break this spell
That you've created”
Déšť se zmírňuje. Jsem schopen na věci nahlížet trošku jinak. Cítím se lépe, aspoň myslím. V hlavě pořád chaos, emotivní stránka věci ale už vykazuje menší amplitudu. Asi se začínám pomalu smiřovat s tím, jak věci jsou. Naději odhazuji v dál, píšu Odcházení a cítím to tak. Ponechávám si zadní vrátka. Jsem vděčný pod nánosem smutku.
7) EPISODE IV
“Hush
It's okay
Dry your eyes
Soulmate dry your eyes
Cause soulmates never die”
Naděje se vrátila. Nevím jak, nevím proč. Hlava vyhlašuje seppuku. Zadní vrátka se mění v bezednou propast, do které padají zbytky klidu duše, které jsem jakž takž získal. Noci jsou nekonečně dlouhé.
8) SOUČASNOST
“Destroy myself again”
Situace se nijak nemění. Když nemyslím, nezoufám si. Většinou ale myslím. Čas odvedl svou práci a já už nedokážu objektivně nahlížet do minulosti, protože si pamatuju jen to dobré před dvanáctkou a jen to špatné po. Minulost nenabízí nic, přítomností neumím žít. Občas konzumuji vzpomínky, ty části dne považuji za ty nejlepší. Ty a úniky. Nutí mě to znova psát, znova klesat. Nicméně ta cesta, kterou jsem si prošel až sem, mi dovoluje vidět věci trochu víc zaostřeně. Naděje už není to jediné, co mi třeští v hlavě. Vzpomínky používám spíš pro vlastní potěšení než pro ublížení si. Asi budu muset absolvovat ještě pár cyklů výše zmíněného. Dny, týdny, měsíce. Pak to bude v pohodě. Ale co je v pohodě, to teď nedokážu říct (zadní vrátka #2).
-) VZPOMÍNKY
A na samotný závěr: oblíbená píseň pana Björna Erikssona
Co tedy teď? Proč jsem to všechno psal? Je to nějaký druh terapie? Testament? Sám nevím. Vlastně jsem tím sám vytvořil vzpomínku. Nicméně jsem šťastný za všechno to před dvanáctkou, bylo to super a skvělý a neměl bych to teď pořád omílat a uměle přiživovat. Měl bych být vděčný a uchovat si to jako krásné vzpomínky. Já ale nikdy nedělal to, co bych dělat měl.
Trochu mě mrzí, vlastně hodně mě mrzí, že jsem ztratil nadhled a přišel o odtažitost. Respektive nemrzí mě, že jsem se až moc přiblížil ke slunci a shořely mi křídla, ale že jsem se přiblížil v tak hloupou chvíli a teď nevím, co dělat... protože to, co ve mně zbylo dřív nebo později nejspíš pomalu uhasne, zmizí. Teď bych bez rozmýšlení odjel pryč, propil noci, jezdil na kolečkovejch bruslích, chodil do divadla, naučil se tančit, zdolával hory... je to ta doba, kdy je všechno možné, ale vyznívá to do prázdna, protože před sebou si to dokazovat nemusím. Čas hraje proti mně a já si to až moc dobře uvědomuju.
Aspoň vím, že jsem se za posledních pár let změnil a přitom vůbec ne.
Vše co má začátek musí mít i konec. Ačkoli můžu popírat všechny zákony lidí i vesmíru, tomuto se asi nikdy nevzepřu. Moje touha psát, komunikovat touto formou, se rodí jen z několika málo pocitů. Buď z extrémního štěstí a to jen málokdy, nebo z opaku a to skoro pořád.
Čas hraje důležitou roli. Vždycky jsem si přál využít text Twenty Years až mi bude dvacet, aby to krásně rozseklo můj život na dvě poloviny. To jsem trochu propásl. Teď budu muset umřít o rok déle. Snad to nějak přežiju.
Stejně tak, jako čas vytvořil stigma fungování dvou lidí o příspěvek níže, tak pomalu hojí moje jizvy na duši, mnou tak rádo prezentované jako hluboké a četné. A jakmile nejsou jizvy, není bolest. Bez bolesti nemůžu psát. Bez bolesti musím žít dál.
Každopádně bych rád zanechal poselství. Při retrospektivě toho všeho, co jsem tu za sebou zanechal jako veřejný deník potemnělé duše si uvědomuji, že nic není tesáno do kamene. Vše je hodně moc proměnlivé, obzvláště moje myšlenkové pochody. To, co je jeden den černé, může být druhý den ne tak zcela černé... přes šedivou se to může dostat až k bílé. Staré rány se můžou otevřít a z ran se může stát zdroj radosti. Vše přeci nemusí mít konec...
Takže to bych rád zanechal, zpochybnění všeho, protože poslední slovo máte vždycky vy, realita je taková, jakou ji vy chcete a vidíte. Zbytek je už jenom pevná vůle a přesvědčování těch, které chcete do své verze reality přivítat.
A to je druhá věc. Ačkoli v tom ještě mám dlouhou cestu k dokonalosti, musím to aspoň zmínit. Nebojte se žít, nikdo jiný to za vás totiž neudělá. Minulost je slabost, dějiny se tvoří teď a tady.
“Because sitting in a bar there's a girl and she's waiting for you and if you don't go then you'll never know.”
Nikdy nebuďte nerozhodní. Peklo nekonečného rozhodování a vracení rozhodnutí, které jdou vrátit a litování nad těmi, které nejdou, to je to, co mě teď hlavně zaplňuje hlavu. To a ničivá přítomnost naděje.
Cítím potřebu vyzpovídat se ještě z jedné věci, než ji odložím pod co největší nával ledu, který dokážu najít. Ta věc je vlastně důvodem, proč jsem se po tolika letech vrátil na tohle zpropadené místo a vytažením zátky ze své duše se tu začal obnažovat před kýmkoli, kdo se zastaví na svou denní dávku depresí. Ta věc je vlastně osoba.
“Here it ends
No one's gonna shed a tear
No need to shout
Just to stand the silence”
S nejmenovanou osobou a hlavně se mnou to bylo jako na houpačce. Horská dráha je lepší přirovnání. Nahoru a dolů. Ačkoli jsme se seznámili s jasným stigmatem označující dobu trvání našeho společného fungování, tak jsme se víceméně rozhodli nad ničím nepřemýšlet a vzít za vděk časem, který nám byl vyměřen.
ALE
každý správný příběh má ale. Ale v tomto příběhu se dá nazvat odstupem, nadhledem, okouzlením. Zatímco dny a týdny ubíhaly a já byl sám překvapen, jak hladce a spokojeně vše probíhá, na druhé straně barikády se asi realita utvářela zcela odlišně. Okouzlení proběhlo jednostranně. Nicméně i bez okouzlení se zřejmě dokáže člověk bavit s druhým člověkem na úrovni, na které bych to asi nikdy bez okouzlení já osobně nezvládl.
“This is not what you wanted
Not what you had in mind”
Abych byl zcela upřímný, za celou tu dobu jsem dělal mnohem horší věci, za které si to vše zasloužím. Každopádně čim blíže byl den loučení, tím více jsme si uvědomoval, že jsem doopravdy okouzlen. Zamilován? Možná. A v tu chvíli mi dal můj nadhled sbohem, odstup, který jsem si držel jako ochranný štít, zmizel. Bylo mi jasný, že teď končí veškerá sranda, veškeré štěstí, které mě za tu společnou dobu někdy více a někdy méně naplňovalo, bylo pryč a nastal čas na bolest. Žal.
“You make this all go away
You make it all go away
I just want something
I just want something I can never have”
A pak nadešel den D. Den, před kterým jsem raději utekl do Prahy do hřejivé náruče alkoholu a přátel, kde jsem se mohl vyzpovídat tak jako tady a teď. Určitě mi to pomohlo. Snažil jsem se rozloučit co nejdůstojnějším způsobem. Asi mi to úplně nevyšlo. Hlavně protože jsem stavěl na premise toho, že zatímco já budu postrádat ji, budu i já postrádán. Nicméně na tohle zvratové rozuzlení došlo o pár dní později, kdy jsem zase zbaběle prchal před svou krásně plnou hlavou. Byla to ta správná beznaděj, když jsem se dozvěděl to, co jsem nechtěl celou tu dobu vidět. Na druhou stranu vytloukání klínu klínem není to nejlepší řešení, ale je to řešení. Žal z relativní samoty nahradil žal z absolutní samoty. Ačkoli nikdy není nic tak absolutní, jak se na první pohled zdá.
“Violent role play
Codeine champagne
The brainwash came free
Love you
Leave me”
Co říct závěrem. Jsem vděčný, moc, ačkoli se to tak teď nezdá, protože vděk je zahrabán pod nánosem smutku. Bylo to krásný, bylo to super, chtěl jsem víc, ale jsem spokojen. Hlavně jsem měl pocit, že žiju a ten pocit přetrvává i teď. To, že došlo k nedorozumění ohledně toho, kdo koho chce a jak moc, to je holt velmi nemilé, ale kdyby bylo vše jasné od začátku, tak bych si to nikdy tak neužil.
Tímto bych chtěl kapitolu mého života označenou písmenem P odložit stranou. Možná se k ní někdy vrátím, ale to je už otázka moru jménem naděje.
Láska je svinstvo, ale je jí třeba. Přeci jen, blog nenese svůj název jen tak pro nic za nic. Je potřeba milovat.
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
